Americký kytarista a skladatel Jon Schaffer se pravděpodobně utápí v návalech nostalgie. Nejenže poslední deska jeho domovských Iced Earth nepokrytě navázala na devadesátkovou tvorbu kapely, na svět se navíc v závěru loňského roku vyklubalo dílo, jehož obsah loví v historii ještě dávnější. Jon se totiž vrátil do období formace Purgatory, která fungovala v osmdesátých letech a jež právě předznamenala vznik známější Zamrzlé země. Tato retrospekce je přitom uchopena opravdu poctivě, jelikož tehdejší repertoár opět stvořila část původního osazenstva, tedy krom Schaffera i zpěvák Gene Adam a druhý kytarista Bill Owen.
To vše působí velmi sympaticky, a to přesně do chvíle, než člověk onu záležitost prolustruje o něco detailněji. K čemu je kupříkladu studiová reinkarnace soudobých písní, když zvuk zůstává uhnízděn v dávné minulosti? Technický posun se zde samozřejmě odehrává, aby také ne, když původní demáče znějí celkem strašně, nicméně kytary pořád dostatečně neřežou a bicí zase nabraly typický symptom amerického power metalu, který se vyznačuje pronikavě tupým virblovým soundem. No nic, tímto neduhem je kupříkladu poznamenána také loňská novinka dalších Amíků Judicator, přičemž vše celkem spolehlivě vynahrazuje výborná muzika. Obávám se však, že podobně lichotivá formulka nelze naplácnout na raný Schafferův rukopis. Tehdy se tento autor ještě víceméně hledal, a ačkoli zde občas problesknou třpytky jeho pozdější výjimečnosti, celkově jde o skladby kompozičně suché a neprůrazné (což jde zčásti na úkor zmíněného zvuku).
Schaffer už v mladém věku tíhl k hororovému žánru, a tak jsou rovné čtyři songy EP "Purgatory" věnovány některému z kultovních monster. Jako první na nás vybafne Freddy (ačkoli úvodní klavírní téma evokuje spíše Mikea Myerse z nekonečné série Halloween), pohon mu k tomu tvoří slušný thrashový riff, pokud se však týká navození strašidelné atmosféry, o což se Schaffer samozřejmě snaží (nechybí typická dětská říkanka), úspěch se zcela nedostavuje, song navíc podrazí až příliš líně se táhnoucí prostřední pasáž, refrén s naivním textem lze pak považovat za vyloženě protivný („Freddy´s gonna getcha, he´s gonna steal your soul“ Bu bu bu!). Vybrnkávaný úvod „Draculy“ s libozvučně poklidným zpěvem připomene důvtipné náladové hrátky Iced Earth, navazující pochodové rytmy ale jakoby plynuly odnikud nikam, což ve stejné míře platí také pro dvojici „Jack“ a „In Jason´s Mind“, kde nic moc nezachraňují ani King Diamondovsky laděné teatrální vokály (právě naopak).
Leccos tak napraví až závěrečný (oproti původní verzi sice o polovinu zkrácený, ale to není ke škodě věci) počinek „Burning Oasis“ s opět hezky dráždivým thrashy riffem, sólovými vyhrávkami či Adamovým atmo-šepotem. Zase se ale dobře rozjetý hudební val v jedné fázi zbytečně zklidní a výsledek tak pořád zůstává jaksi polovičatý. O obdivných pocitech, které se dostavily při poslechu některých studiovek Iced Earth (např. dokonalé kompilace „Days of Purgatory“), pak nemůže být ani řeč.
|
