Takhle nějak to mohlo vypadat, když Jára Cimrman se svým omezeným souborem sehrál svou verzi „Alibaby a čtyřiceti loupežníků“ pod názvem „Samotář Alibaba“. Švýcarští příznivci horrorů Silver Dust totiž na svém loňském třetím albu „House 21“ rozehrávají teátr, v němž řadu postav ztvární principál Lord Campbell a nejvýraznější pomocí – a to ještě mimo hlavní charaktery - je Mr. Lordi, jehož účast na desce vzhledem k tématice příběhu i společnému turné kdovíjak nepřekvapí. Předně je třeba konstatovat, že Lord Campbell nemá špatný hlas a i se vydatně snaží alespoň některým postavám vtisknout jejich osobitý charakter, nicméně příznivce opulentních příběhů nejspíš zklame fakt, že není v jeho fyzických silách udělat z alba pořádný muzikál.
To, že Silver Dust o barevnost a muzikálové prvky intenzivně usilují, může být zřejmé i z výčtu stylů, které do své hudby zaplétají – melodický i klasický rock, steam punk, gothic metal, progresivní metal i epickou teatrálnost. A právě ten poslední element, na kterém Silver Dust nešetří, táhne občas „House 21“ do docela srandovního kabaretu – leccos naznačí poťouchlá cirkusová melodie, podtržená pitvořivým hláskem Duše Domu 21 v titulní skladbě, korunu tomuto úsilí nasadí bizarní skladba „La La La La“, jejíž potrhlost (včetně instrumentální pasáže) vysvětluje fakt, že jde o dialog hlavního hrdiny sira George Douglase Masona, který po smrti svých kamarádů v zákopu druhé světové války trochu ztrácí rozum a na útěku z bitevního pole dorazí až do záhadného Domu 21, kde se mimo jiné setká s šíleným chemikem, svérázně pak působí i společná píseň s Lordim „Battle Davies Eyes“, což je svébytná předělávka diskohitu z roku 1981 (v původní verzi Kim Carnos, u nás následně Marie Rottrová). A mnohé prozradí už podivínské intro „“Libera Me“…
Na druhou stranu, když se Silver Dust umírní a hrají „normální“ muziku, jsou docela obyčejní. Příběhová linie v úvodu trochu kapele podráží nohy, protože utahaný „The Unknown Sodier“ je přes poměrně důrazný sound vyloženě nudná záležitost, pohodovější „Forever“ má v sobě gotickou melancholii a slušnou melodičnost, z „Once Upon A Time“ je cítit snaha o atmosféru, jen to všechno (včetně symfo sborů) vychází tak nějak neosobně a studeně, podobně jako vláčná „This War Is Not Mine“, či taneční útok prostřednictvím diskotékově rozhoupané „The Witches Dance“. Až si jeden říká, že kdyby do agresivnějšího „It`s Time“, či finálního „The Calling“ (v níž už Silver Dust znovu s bizarností koketují) kluci prskli víc té o pár řádků výš zmiňované teatrálnosti či poťouchlosti, že by se „House 21“ nakonec neuplácalo v jakési neutrální neškodnosti.
O Silver Dust zlé jazyky tvrdí, že jejich koncertní síla mnohonásobně předčí tu, kterou kapela servíruje ze svých studiových počinů. Pravda je, že Silver Dust se vyhýbají stereotypům, ortodoxnosti, jednotvárnosti (a vždycky se najde někdo, kdo jim tenhle přístup otluče o hlavu). Jenže „House 21“ je přesně o té studiové neutralitě (a chvílemi až jalovosti), v ideálním případě přibrat pár hlasů a postavit kulisy, asi by to byla jinačí zábava.
|
