Vezmete-li do ruky debutové album „Breaking Apart“ německých Me Against The World, spolehlivě vám přitáhne oči velmi sugestivní obal z díly Jana Yrlunda. Použijete-li oblíbenou metodu rychlého prozkoumávání alba pomocí krátkých úseků v úvodu skladeb, Me Against The World vás velmi slušně navnadí. A dostane-li se vám do ruky propagační leták, slibující využití vlivů Metallicy, Iron Maiden, System Of A Down, Queen a zprogresivněných Beatles, můžete nejspíš očekávat hodně silnou nálož.
Vystřízlivění z tohoto pocitu je poměrně rychlé…, žonglování se jmény slavnějších kolegů budí dojem jakéhosi namátkou vybraného reklamního triku, atmosféru zajímavých vstupů velice rychle zazdí jalová monotónnost hudby Me Against The World, kterou mnohonásobně zesiluje naprosto neohebný (zejména v rychlejších pasážích) hlas Martina Lehnerta a tak jednoznačně nejpovedenějším kouskem skládanky je vizuální dojem, který vlastně téměř přesně charakterizuje finální pocit z „Breaking Apart“ (i ten název alba je zvolen trefně), pouze ta pošmurná a depresivní část obalu měla dostat ještě o něco více prostoru, pak by obraz byl dokonalý.
Pokud na něčem Me Against The World mohou stavět, jsou to celkem chytlavé a hutné riffy. Vlastně v každé skladbě přijdou kluci s nějakým živým kytarovým motivem a nemusí u toho být ani kdovíjak originální, aby jim aspoň chvíli tyto pasáže naplno fungovaly. Pak však je tu poměrně statická rytmika a hlavně naprostý jalový zpěv. Hlasu Martina Lehnerta svědčí pomalejší pasáže, ve kterých do svého spíš vypravěčského než zpěvného hlasu dokáže rozpustit alespoň nějaké charisma a díky tomu jako nejzásadnější položka alba vychází vláčná „Dying World“ s příjemně minimalistickou melancholickou a přitom narůstající atmosférou. Problém je, že k tomuhle kousku se musíte prokousat přes tři statické skladby (z celé desky asi nejotravnější, což je vstup do alba jako hrom!), z nichž zejména chaotická „Defrauded“ s neuvěřitelně nudnou vokální linkou - sterilní rytmická recitace přejde do jakési nekoordinované vypjatosti) může být tím zlomem, kdy na další pokračování už nebudete mít nervy ani chuť (na místě je upozornění, že do nezáživných poloh se Me Against The World později ještě párkrát vrátí). Asi není náhoda, že když se v závěrečné - pro rádia zkrácené - titulní skladbě (která se svou pochmurností má i v delší variantě docela slušný náboj) přidá ke kapele se svým křehkým hláskem Madleen Haberstroh, či když v rozsáhlé „Morgans Misery“, která má také slušnou atmosféru a paradoxně přes svou délku ten nepříliš pozitivní dojem z alba vylepšuje, nastoupí strašidlácké hu-ha sbory (trochu méně dynamické než obdobná pasáž u Elánu a jejich „Sídliskového indiána“) a nakopnou mdlou Lehnertovu „recitaci“, že Me Against The World přece jen ožívají.
Pokud jsem svého času žehral nad neohebností tvorby mosteckých Alchemist, tak Me Against The World tuhle hranici posunuli o slušný kus dál. Těžko říct, jestli kapele pomůže odvolávání se na rock sedmdesátých let, který by měl údajně být z jejich skladeb také cítit, spíš se obávám, aby i případný fanda sedmdesátek nestihl u desky umřít na nezáživnost.
|
