Občas se stane, že se v nejspodnějších pekelných patrech otevřou krvavou mázdrou potažená vrata, aby na svět vylétla kacířská slota zatracených. Pokud se holandské smečky Legion Of The Damned týká, neděje se to v poslední době moc často, studiová novinka totiž vychází po pětiletém čekání, s o to větší intenzitou ale tato sebranka zaútočila a do klenby nebeské opět přisypala mohutnou dávku temperové černi. Tady se na starých a osvědčených strukturách nic moc neměnilo, jejich základ je ovšem otesán do syrového a zcela účelného tvaru.
Že Nizozemci pořád s alchymistickou grácií míchají chemickou fúzi deathu a thrashe začne být jasné hned po krátkém nájezdu úvodního hříchu „The Widows Breed“. Řezničina jako od mistra Krkovičky, zajištěná přesnou produkční ostrostí Andyho Classena. Záhrobní skřek Maurice Swinkelse poté do žánrové směsi vmíchá blackové přísady, které začnou syčet a vybublají při nástupu typicky bzučivých kytar. Nakonec se ukáže, že tento začernalý styl hraje na albu rovnocennou roli, když obaluje skoro všechny tóny toxicky jedovatou slupkou. Tato zloba přitom tělo zaplavuje jakoby kradmo a potutelně, člověk se nejprve může tvářit, jako že se tady neděje nic, co by v jen minimálně obměně neabsolvoval nesčetněkrát, postupně však celý proces začíná nabývat na síle, temnota zalézá pod nehty, na dně duše se uhnízdí umrlčí sedlina a nesvaté dílo je dokonáno.
Tímto dojmem novinka Holanďanů působí a jejím účinkům se lze jen těžko ubránit. Ale proč bychom to také dělali, pokud máme v oblibě tzv. blackened thrash, jenž je říznutý deathem, a v němž se stará škola okrajově dotýká moderny, zde si přijdeme bohatě na své. Autoři se nacházejí ve výtečné formě a dokáží skladby protnout obsahem, ve kterém nechybí smysl pro zlověstnou atmosféru s řadou tempových zvratů, včetně technicky umírněných pasáží či naopak zabijácky zrychlených rytmů. Ty ve výsledku převládají, což je zároveň jedna z mála slabin alba, osobně bych uvítal více thrashově vyřezaných úseků, jaké kupříkladu nabízejí vály „Slaves Of The Southern Cross“ (s parádně tažným refrénem), „Shadow Realm Of The Demonic Mind“ a „Palace Of Sin“, případně nečekaných prvků, jež se vyskytnou v „Charnel Confession“, ve kterém se zatřpytí melodeathové vlnky nebo skvěle naspídované sólo. Když však v závěru alba zní skladba „Dark Coronation“, ve které nizozemský kvartet ve velkém stylu povoluje a zase svírá instrumentální otěže, člověk je tak jako tak v područí jejich temné kompoziční síly, jež vede ruku jediným směrem, a to k tlačítku „play“, které toto hudební rouhání rozjede co nejrychleji nanovo.
|
