Před pěti lety bubeník Lars Borup použil jako název nového (v pořadí třetího) alba Seven Thorns římskou číslici „II“, aby se tak zřetelně distancoval od historie po dramatickém rozpadu tohoto spolku po vydání debutové desky. Aby zdůraznil tento fakt, Seven Thorns začali psát svou historii s kosmetickou změnu v názvu kapely a s výraznou změnou užívaného loga. Není důvod nebrat toto Larsovo rozhodnutí vážně a na sklonku loňského roku oficiálně vypuštěné album „Symphony Of Shadows“ (oficiální datum nezávislého vydání bylo stanoveno již na začátek jara) tak považovat za třetí počin této dánské party, která v mezidobí od vydání „Dvojky“ zaznamenala kromě výměny u čtyř strun také změnu na postu nejcitlivějším – zpívajícího mlaďáčka Gustava Blideho nahradil Björn Asking.
Nutno přiznat, že album „II“ vyznělo nejen proti zatracovanému debutu, ale i proti debutu v druhém kole trochu jako chudší příbuzný, kompozičně i pěvecky, takže změna u mikrofonu dávala šanci na to, že Seven Thorns se vrátí nejen ke své předchozí energičnosti, ale i k větší skladatelské nápaditosti a jejímu živelnějšímu provedení. Výsledek je na všech frontách sice na dobré cestě, i když se nemůžu zbavit dojmu, že ten potenciál, který se nabízel, není úplně využitý. Björnu Askingovi to velmi slušně zpívá, když zlehka přitlačí na pilu, chytá jeho hlas hodně zajímavou a přitažlivou barvu, ale jinak je … tak nějak normální, takže některé ze skladeb i zásluhou jeho jakési statičnosti vyznívají trochu nedotaženě. Jestli je na vině fakt, že vokální linky jsou napsány tak, aby Björnovi plně vyhovovaly, a jinak to prostě postavit nejde, nebo naopak, jestli se Björn musel přizpůsobovat celkem obyčejnému zpracování písní (zejména bezpointovým refrénům), těžko soudit, každopádně jeho hlas občas drží na uzdě rozlet hodně živých harmonií kytar a všudypřítomně bohatých kláves. Což je škoda, protože právě dravost instrumentálních pasáží a jejich melodická lehkost prakticky v každé položky mohou být pro příznivce power metalu hodně výživnou lahůdkou.
Ve prospěch Seven Thorns velice výrazně hovoří fakt, že v pár kouscích jejich dosud nejtemnějšího alba se vše sejde v hodně silné formě – zejména akční drama v titulním finále zcela popírá teorii o zapomenuté gradaci v refrénech, Asking své hlasivky přibrušuje i napíná hodně barevným způsobem a atmosféra se dá krájet, orientem načichlá „Beneath A Crescent Moon“ s decentním vokálním příspěvkem německé zpěvačky tureckého původu Alyzee zní ve své nadýchanosti velmi přitažlivě, v „Black Fortress“ se dá snadno sklouznout po melodičnosti blízké Gamma Ray, adrenalinová „Castaway“ těží z temnější atmosféry..., ale tím už pomalu načínáme seznam skladeb, které sice bez výjimky přitáhnou pozornost, ale nějaké zásadnější vyvrcholení už nenabídnou.
„Symphony Of Shadows“ hladového power metalového fanouška plně nasytí, labužníka solidně poškádlí. Seven Thorns po pětileté pauze docela slušně potěšili.
|
