Období po desce „Arise“ znamenalo pro Sepulturu nárůst koncertní aktivity, která byla logickým důsledkem stoupajícího zájmu o kapelu. Živá vystoupení přetékala atomizující energií, což mimo jiné dokládá záznam z Barcelony, který vyšel pod názvem „Under Siege“ a jenž osobně považuji za absolutní špičku v oblasti thrashmetalových živáků (i navzdory malinko nešťastnému kouskování videa ve formě rozhovorů s jednotlivými hudebníky). Tento dechberoucí koncert lze zároveň považovat za symbolické uzavření první éry kapely, což částečně souvisí s celosvětovým obratem, který nastal na počátku devadesátých let. Metal byl najednou v útlumu a přední pozice zabral grunge. Hudebníci z nejznámějších uskupení začali hledat kompromisy, některé z nich dostihla krize, jiným ale daná situace kápla do noty. Brazilský kvartet kupříkladu tenkrát nenalézal uspokojení v opakované reprodukci thrashmetalových skladeb, a proto se víceméně samovolně vydal k probádání nových žánrových směrů. Pátou desku „Chaos A.D.“ je tak možno nazvat riskantním experimentem, který by se v jiném období pravděpodobně stal komerčním harakiri, Sepultura ale byla – jako ostatně ve své historii několikrát – ve správný čas na správném místě a s novou studiovkou opět slavila grandiózní vítězství.
V metalové historii opravdu nenajdeme mnoho spolků, kterým by stylový převrat prošel s takovou fanouškovskou empatií, jako se tomu stalo u alba „Chaos A.D.“. Od zářezu „Arise“ uplynuly pouhé dva roky, žánrově ovšem nezůstal kámen na kameni. Dříve dominantnímu thrashi se kompoziční vrátka otevřela jenom na pár prstů, místo toho do hry velkoryse vtrhnul groove, hardcore punk a industriál (to pod jistým vlivem tehdy na vrcholu se nacházejících Amíků Ministry, s nimiž Sepultura odehrála nejeden koncert). S tím souvisí radikální úbytek rytmických náletů a důraz na náladové vyznění jednotlivých kompozic. Tou hlavní emocí přitom nemá být nic jiného, nežli čistokrevná nasranost.
Max Cavalera se jako hlavní textař zaměřil na kritiku (téměř) všech a všeho, a to v důsledku civilizačního chaosu, ve kterém se podle něj tehdejší společnost nacházela. Své si tak slízne technologká oblast, politici nebo policejní aparát, přičemž jde o bičování nemilosrdné, ale hlavně zcela uvěřitelné. Vždyť kdo jiný by měl nadávat na systém, než parta kluků, jejichž dospívání se brodilo útrobami politického diktátorství, korupce a (nejen) policejního násilí. Toxický vztek je věrně zanesen do drážek této desky, a to jak v rovině fyzické, která je definována syrovou instrumentací, tak ve sféře abstraktní, do níž se přenášíme ve formě impulzivních myšlenkových průbojů. Tady není prostor pro vyjednávání, ke slovu naopak přichází násilí a agrese. Úvodní song „Refuse/Resist“ je ostatně podle Maxe Cavalery ideálním doprovodem k nějaké té pouliční demonstraci.
Zásadní složkou celého alba jsou Igorovy bicí. V jeho hře se uhnízdily „domorodé“ prvky, které dráždí genovou pudovost a ponoukají tělo k rytmizujícímu těkání. Jadřinec těchto vlivů nalézáme v instrumentálce „Kaiowas“, jež je věnována brazilskému indiánskému kmeni, který spáchal hromadnou sebevraždu jako výraz protestu vůči civilizačním hnátám, jež arogantně šátraly po jeho území (člověka jenom pojme úzkost, když si uvědomí, jak velké procento deštných pralesů bylo od té doby zase vyhlazeno). Daná skladba byla nahrána na velšském hradu Chepstow Castle, což zapříčinila jednak Maxova nápaditost, jednak produkční bystrost Andyho Wallace, jenž se vůbec stal důležitým činitelem při tvorbě této desky. Andy dostal Sepulturu do legendárního a od případných vnějších rozptýlení dostatečně izolovaného studia v Rockfieldu, postaral se o adekvátní sound, zároveň přispěl velkou řadou nápadů a hlavně projevil nekonečnou trpělivost při nahrávání baskytarových partů s Paulo Juniorem, jehož poloviční zvládání nástroje již nebylo možné dále akceptovat. Paulo vše zvládl, nicméně je trochu kuriózní, že jej lze jako plnohodnotného aktéra považovat až od páté fošny, která přišla v roce 1993, tedy zhruba deset let po vzniku kapely.
Po zmíněné startovací písni nastoupí dvojice neméně ikonických položek „Territory“ a „Slave New World“, celé trio je pak provázáno chytlavými riffy, stejně jako uhrančivě atraktivními Maxovými frázemi. Esence obého je v podstatě přenesena z alba „Arise“, pouze ve zpomalené a skladatelsky sugestivnější verzi, kdy válcující animálnost nahrazuje hypnotizující energie slyšených tónů. Instrumentace se pohupuje v groovy vlnách, rytmika pulzuje v továrním tempu, Kisserovy sóla úpěnlivě piští, Max doluje hlásky ze dna plic a jeho brácha dynamizuje hru dovádivými přechody. Když už dojde ke zrychlení, odehraje se v hardcore-punkovo/industriálním diktátu, viz úseky válů „Refuse/Resist“, „Manifest“, „Clenched Fist“ nebo kusu „Biotech Is Godzilla“, pro který napsal text Jello Biafra z Dead Kennedys (song se zároveň stal inspirací pro coverový motiv od tradičního kreslíře Michaela Whelana).
Na albu „Chaos A.D.“ je nutné obdivovat kompoziční pružnost a jistotu, se kterou brazilská čtveřice skočila do nových hudebních zákoutí. Dílo funguje jako nazlobená obžaloba materiálně založené civilizace, která na první tři hodnotové pozice řadí zisk, zcela přitom pohrdajíc duchovním aspektem bytí. Právě ten se na albu zrcadlí v podobě tribálních perkusí, kteréžto představení dovedla kapela k dokonalosti naživo, kdy se v jednu chvíli - po vzoru spolku Neurosis - celý kvartet promění v bubeníky a v precizní souhře vykouzlí magicky opojnou katarzi. Na samotné desce nicméně odhalíme také několik méně vtahujících momentů, jako jsou až příliš rozvleklé položky „Amen" a „Nomad" nebo nijak zvlášť zábavný cover song „The Hunt“ od New Model Army (osobně bych v pevném tracklistu uvítal neskutečně nadupanou předělávku „Polícia“, která nakonec plní pouze bonusovou roli u americké edice). Album jakoby se vůbec ve druhé části pocitově mírně rozštěpilo, kvůli čemuž nahrávka nezanechává tak silný dopad, jako dvojice studiových předchůdců (nehledě k jejich stylové odchylce).
Úspěch díla byl každopádně obrovský, celosvětový prodej se vyšplhal vysoko přes milionovou hranici a ve svém důsledku dokonce Sepultura razantně zvýšila povědomí o Brazílii (zhruba v podobné míře, v níž se to dařilo Jaromíru Jágrovi v souvislosti s naší republikou). U Maxe Cavalery navíc úspěch hudební doprovodilo osobní štěstí, když se mu v roce 1993 nejprve narodil syn Zyon Graziano a pár let poté i druhý potomek Igor. Mezitím si zároveň osvojil několik dětí manželky Glorie, která dál fungovala jako manažerka Sepultury (svoji bývalou akvizici Sacred Reich nadobro pustila k ledu). Jen málokdo mohl tušit, že se tento vztah již brzy stane důvodem pro ne zrovna idylické odloučení Maxe od zbytku sestavy. Ještě předtím však měli brazilští metalisté naposledy dobýt svět…
|
