Nechtěl bych být hned v úvodu této recenze patetický, nicméně pohled na obal novinky italských progresivců Althea mě velmi baví, dokonce až duchovně naplňuje. K stromům chovám posvátnou úctu, neboť věřím, že jejich přínos ani zdaleka nekončí výrobou kyslíku a jeho čištěním (pokud to někomu připadá divné, dovolím si doporučit např. seriál Paměť stromů či knihy Ticho promlouvá od Eckharta Tolleho nebo Stromy od Freda Hagenedera). Cover a název studiovky „The Art Of Trees“ mi proto kápl do noty, přičemž s podobně silným účinkem zarezonovala i samotná hudba.
Zároveň se brzy ukázalo, že album má co nabídnout nejen na počáteční poslechy, ale také na velkou řadu jejich opakování. V kompozičním rukopisu Italů se totiž potkávají dvě základní cesty. První je rychle přístupná, vysoce melodická, využívající jemné art-rockové i symfonické prvky (zhruba ve stylu dvojalba „Happiness Is The Road" od britských Marillion). Druhý přístup je čistě metalový, s typicky hutnými progovými riffy, které ovšem „baladické“ strategii nelezou do zelí, naopak ji galantně přiostřují a vhodně tak dramatizují celkový účinek písní (zde zase není od věci přirovnání k mistrovskému tělesu Porcupine Tree). Vše je přitom činěno rozvážně a neurputně, a právě v takovém rozpoložení je dobré album „The Art Of Trees“ spouštět, aby jeho niterné tvůrčí nuance mohly dopadnout na duši s lehkostí pestrobarevných podzimních listů.
Dílo načínají relaxační tóny s ptačím ševelením na pozadí, které jen krátce utne (zkypří) progresivní hřmění. Poté opět nastane klid a pianko (doslova), k tomu povznášející smyčce, jež tvoří honosný doprovod pro rozvážně plynoucí a umělecky hodnotné vokály Alessia Accarda. Pocity se v tu chvíli správně formují, navazující skladby pak tento blahodárný transformační proces prohloubí a zdůrazní. Můžeme se zvlášť zmínit o uhrančivých, pěvecky navrstvených linkách dokonalé písně „Evelyn“ nebo zasněné atmosféře počinku „The Shade“, kde noirové klavírní preludium vygraduje ve vzrušujících saxofonových kreacích, stejně tak můžeme mluvit o psychedelickém nástupu písně „Not Me“ či tajuplně našlapující a až industriálně podminované instrumentaci v příspěvku „One More Time“. Bylo by to ale jako odsekávat vzrostlé větve ze zdravého stromu, jehož půvab daleko více funguje v celistvé formě, za procítěného vychutnávání jednotlivých tvarů a kontur.
Je možná pravda, že časem začne být taktika italských autorů malinko průhledná. Progresivní riffy nikdy nemají dlouhého trvání a zpěvy nastupují jenom v rytmicky umírněných pasážích, které na albu dostávají jednoznačnou přednost. Bylo by však na místě očekávat od nahrávky s názvem „Umění stromů“ cokoli jiného? S jejími tóny navštíví duši mír a klid, asi jako když za jarního dne vkročíme do čerstvě se probouzejícího a rozmanitými vůněmi okysličeného lesa.
|
