„Nový zpěvák, nový styl…“, co za této konstelace můžete čekat?
Po odchodu Andiho Derise nastala u Pink Cream 69 velmi zvláštní situace. To, že se kapela měla snahu někam posunout, bylo zřejmé už z předchozího alba. To, že stará tvář kapely zcela zmizí s Andiho odchodem, bylo zjevné. Jednak skladby z prvních dvou alb byly převážně Derisovy, jednak členové kapely o hledání nového zpěváka vyhlašovali, že je zajímala osoba, která by k Pink Cream 69 zapadla charakterově, měla by skvělý hlas a nezněla nebo se nepokoušela znít jako Deris. Z více než čtyř stovek demonahrávek byl vybrán Doogie White, tahle epizoda však neměla delšího trvání, neboť Doogie krátce na to zamířil k Rainbow. A tak došlo na britského rodáka Davida Readmana, se kterým už v roce následujícím po jeho příchodu kapela natočila desku „Change“. Dokonalý název, avizující, že hudebně u Pink Cream 69 prakticky nezůstal kámen na kameni.
Hodnocení téhle desky je velmi ošemetné. V první řadě zapomeňte na cokoliv, co vás u Pink Cream 69 kdy bavilo. V druhé řadě si uvědomte, jaká atmosféra v době vzniku desky (respektive chvíli před ním) v hudebním světě panovala. V řadě třetí vezměte v potaz, jak kvalitní muzikanti na desce pracovali. Pokud patříte mezi vyznavače prvních dvou desek a dva roky stará „Games People Play“ vás nebere, na Pink Cream 69 minimálně na pár let můžete zcela zapomenout, protože „Change“ zašla ještě mnohem, mnohem dál. Kytarista Alfred Koffler konstatoval, že kapela zariskovala a udělala hned tři kroky vpřed (dovolím si silně nesouhlasit). To, že nejsilnější éra grunge se už přehnala, zjevně klukům nevadilo a byť tenhle vítr s křížkem po funuse přece jen nepustili úplně naplno do svých plachet, ty syrové a alternativní vlivy jsou hodně silné. Síla hudebních osobností se projevila v tom, že Pink Cream 69 nenapsali úplně špatné skladby a na celém albu si lze užít velmi dobré hráčské schopnosti i civilně zajímavý hlas Davida Readmana se slušnou porcí bluesového cítění.
Jenže co je to platné, když na desce chybí to nejdůležitější. Zábavnost, originalita, přesvědčivost, předchozí zápal, hit. I přes těžký šok z nového výrazu, který se ke kapele absolutně nehodil, nejlépe funguje začátek desky – ze syrovosti úvodní „Funny World“ vykukuje melodická houpavost, následující „Light Of Day“ má v sobě něco z dávné chytlavosti, kterou schovává za jakousi ležérní páskovitou nadrzlost, v titulní „Change“ dominuje studená rocková alternativa zde ještě v docela zajímavé podobě, která se však postupně slévá do rozpačitého pocitu. Ne proto, že by to Pink Cream 69 nehrálo, na to jsou přece jen kluci příliš šikovní, ale proto, že se zcela ztratili při experimentování s novým výrazem. Dokonce i předělávka „20th Century Boy“ od T-Rex, zbavená veškeré původní uvolněnosti, zní strašně znásilněně.
Pink Cream 69 se prostě hledali a to hledání vypadalo hodně beznadějně. Turné, následující po „Change“, bylo jen průměrně navštěvované (což bylo možné ještě považovat za úspěch), nové fanoušky tohle album jen těžko mohlo nalákat a staré muselo odradit, proto nepřekvapí, že následoval rozchod se Sony. I přes to, že „Change“ není vyloženě deska na odstřel, se jakákoliv sázka na budoucnost Pink Cream 69 v tu chvíli jevila jako hodně špatná investice…
|
