Pink Cream 69 si zaslouží medaili za usilovnost. Za to, že je nezlomila nepřízeň osudu, za to, že si s albem „Change“ (byť nešlo o technicky špatnou desku, pocitově to byl jasný průšvih) hrábli na svoje dno, z čehož se poměrně brzy oklepali a pustli se do hledání nové cesty a v podstatě i nutného kompromisu, protože bylo jasné, že cesta prošlápnutá na „Change“ nikam nevede. Album „Food For Thought“ (s nejvtipnějším obalem v celé kariéře kapely) je jakousi křižovatkou téměř všeho, co Pink Cream 69 už potkalo (pochopitelně vyjma písní v duchu skladatelských chutí Andiho Derise), ale v určitých náznacích i toho, k čemu pomalu, ale jistě dozrávali. V nezměněné sestavě (a to bude platit ještě v následujících deseti letech) se kluci pro nahrávání vrátili zpět do rodného Německa, produkce se ujal Dennis Ward a výsledkem byla stylově hodně roztříštěná kolekce čtrnácti skladeb, nicméně po předchozí nezvládnuté „Změně“ začala tvorba dostávat smysl a tvar.
A to dokonce takovým způsobem, že ty grunge dozvuky, které na předchozí desce nefungovaly, zde - v kombinaci s jemnějším výrazem – najednou nepůsobí nepatřičně a násilně, nejlepším příkladem může být svižná a melodická „Big Shot“ s hravou sólovou kytarou, v níž je zjevné, jak se do písní kapely vrací lehkost a uvolněnost (jež se od příštího alba měla stát tím zásadním stavebním kamenem), která do sebe velmi dobře zapadá se syrovějším a opráskle se tvářícím krátkým zvolněním, či zemitá „Until I Wake“ s provokativní kytarou, udrnčenou basou i docela vyhroceným zpěvem. Pro návrat k ryzímu hard rocku pak Pink Cream 69 využili i nepatrné melodické háčky od svých kolegů, schválně zkuste, jak rafinované jsou implementované odlesky Cinderelly, Bon Jovi, či Guns n´Roses (pochopitelně v poněkud hutnější formě) v hrubě úderné „Dead Man`s Scream“, coby jednoho z nejsilnějších kousků na desce, v tajemné bluesovce „Diggin` Through The Past“ s výborným zpěvem, v dospělácky vyzrálé pohodovce „Better Days“, či v houpavé „Sorry“.
Fakt, že na jedné desce vedle sebe můžou stát tak vzájemně nesourodé písně jako těžkopádná alternativa „Anger“, klidná a postupně se rozvíjející hladivá rockovka „Fate“, či masivní a hodně svérázná grungová verze queenovské „We Will Rock You“, vypovídá o tom, že záběr Pink Cream 69 byl v tomto období hodně široký, důležité však bylo to, že kapela zjevně začínala hledat a nacházet svoji jedinečnou parketu.
Jen krátce po vydání alba „Food For Thought“ přišli Pink Cream 69 s živákem, lakonicky nazvaným „Live“. Necelá polovina skladeb na něm pocházela z éry Andiho Derise a David Readman na této desce deklaroval, že si (sice po svém, ale přece jen dostatečně suverénně) dokáže poradit i s těmito písněmi. Jako by tím kapela chtěla uklidnit své staré fanoušky, že se své minulosti rozhodně nezříká a že ve svém vývoji, který (jak je dnes už známo) právě mířil do své poslední fáze, na ně nemíní zapomenout.
|
