S přípravou čtvrté studiovky si italští symfonici dali na čas. Důvodů pro pětileté čekání, jež uplynulo od vydání předešlého zápisu „A New Dawn Ending“, může být několik, ve vzduchu se každopádně postupně začala vznášet dedukce, že by kapela nemusela být úplně spokojena s vývojem, který nastal po zveřejnění debutu „The Alliance Of The Kings“ (2008). Ten totiž mezi fanoušky dodnes platí za nejzdařilejší metalografický příspěvek, a vyšší kompoziční členitost, kterou přinesly navazující dvě studiovky, nebyla přijata s tak jednoznačným pochopením. Marná sláva, Ancient Bards si udělali jméno na nekomplikovaném power metalu, který nejvýrazněji zosobňuje debutová hitovka „The Birth Of Evil“. To vše italští hudebníci pravděpodobně dobře vypozorovali, pročež aktuální desku pojali jako návrat ke svým počátkům.
Za vše mluví již název „Origine“, potažmo podtitul odkazující k sáze „The Black Crystal Sword". Mohlo by se tedy zdát, že jde o přiznanou (a možná trochu vykalkulovanou) zpátečku v dosavadním skladatelském putování a přikývnutí početnější mase fanoušků kapely. Realita je ale malinko odlišná. Přestože se u těchto Italů nacházíme na koncepční úrovni pohádkové fantazie, autorská změna přece jenom nelze provést mávnutím kouzelného proutku. Ve stavbě některých aktuálních skladeb jasně cítíme předobraz debutových kousků, zároveň je ale patrné, že se autoři - v čele s klávesákem Danielem Mazzou - nehodlali vzdát své modernější tváře. Jenže ve výsledku se oba proudy při hledání kompromisního koryta jen málokdy slily do opravdu působivého hudebního toku.
Nejméně lichotivě vyznívá rovina generických sborů a orchestrací. Ta obsahuje minimum osobitosti, např. protěžované halasně-úsečné sbory jsme v minulosti slyšeli mnohokrát, na albu jsou navíc zakomponovány poněkud uměle, stejně jako blast beaty a growling. Kompoziční složky písní jsou nejednou řazeny s cílem prvoplánového podbízení a pomyslná intuitivní tvořivost mizí pod pláštěm strojenosti. Jestliže album nakonec nezaslouží přísnější odsudek, pak je to díky jednomu konkrétnímu elementu, který zde vládne s královskou dominancí a jenž vše razantně pozvedá na vyšší hudební level. A tím elementem je zpěv.
Zpěvačka Sara Squadrani je vokální bohyně a spolehlivě na sebe strhává většinu pozornosti (opravdu se divím, že tuhle holku „krev a mlíko“ ještě nezlanařil žádný z tvůrců novodobých metalových oper). Sara umí pořádně zaječet, případně výkon vyhecovat k bezmála gospelové závrati, osobně si však nejvíc užívám její umírněný projev. Procítěné "soulové" pasáže písní „Fantasy´s Wings“, „Oscurità“ a zejména „Light“ jsou skutečně podmanivé, i proto, že se zpěvaččin výkon podařilo podepřít důmyslnými tvůrčími meandry. V takové poloze jsou totiž Italové nejlepší, čímž vzniká paradoxní situace, kdy na epicky pojaté metalové desce nejvíce strhávají instrumentálně vyklidněné úseky. Úplně k zahození nejsou ani říznější položky jako „Titanism“ (s velmi pěkným klasickým motivem v sólu) nebo gradačně vzedmutá „Aureum Legacy“ (s působivou, jakkoli malinko násilně vklíněnou pěveckou nástavbou). Ani v jednom případě se ovšem nedostaví pocit emotivně srovnatelný s poklidným tvůrčím rozjímáním.
Zvláštní zmínku zaslouží kompozice „The Hollow“, ve které se podařilo nejlépe sevřít dramatické dění (s na albu běžným filmově-výpravným odstínem), v čele s mistrovským navrstvením finální pěvecké etudy. Dobrý dojem ale zpětně ochladí závěrečná patnáctiminutovka „The Great Divide", která se opět zmítá ve skladatelské nedotaženosti. Jejím vrcholem se stal prostřední baladicko-operní motiv (samozřejmě zejména díky zpěvu), možná i sólová kreace, oboje však z časového kolosu ukrajuje přiliš malou část. Navázání na první díl ságy „The Black Crystal Sword“ zkrátka úplně nevyšlo. Řemeslně je vše v pořádku, zvuk burácí s adekvátní epikou, člověk se ale poslechu necítí jako by byl smeten symfonickou lavinou, jde spíše o kusé poryvy nikterak impozantního metalového vichru, zdaleka nejpříjemnější pocit pak nastává při jemném kompozičním ovanutí.
|
