Volba titulu „Phoenix“ pro šesté album gotiků The Cascades se jeví jako hodně povedený tah. Pokud totiž máte tento pojem spojený s tradičním rčením o vstávání z popela, možná vám tahle asociace naskočí i v tomto případě a rozhodně nebude až tak daleko od pravdy. Parta kolem zpěváka M.W. Wilda totiž před třemi lety utnula desetileté studiové mlčení a přišla s vcelku průměrným albem „Something To Happen“. Rok na to německá trojice nabídla kompilaci „Diamonds And Rust“, složenou ze skladeb, pocházejících z první šestiletky tohoto tisíciletí. A loňská kolekce „Phoenix“ říká o The Cascades dvě věci – za prvé, že kluci zjevně zbožňují britské The Sisters Of Mercy, za druhé, že se při stopování těchto slavných kolegů cítí jako ryba ve vodě, takže finální výsledek (pomineme-li takřka nulovou originalitu) je velmi povedený.
Může za to jednak skutečnost, že se The Cascades ve svých příliš nespěchajících, rytmických, někdy až tanečně houpavých tempech i potemnělých náladách skvěle mazlí s atmosférou (zcela v duchu postupů Milosrdných sestřiček a aby ta podobnost nebyla čistě náhodná, ani The Cascades ve svých řadách nemají ve studui živého bubeníka), jednak fakt, že v hlase M.W. Wilda lze najít poměrně silnou podobnost s Andrew Eldritchem, nejen co se barvy, ale i frázování týká, přičemž je znát, že jde o Wildovu naprosto přirozenou polohu, bez jakékoliv nucené stylizace do svého vzoru. Na síle tomuto albu neubírá ani skutečnost, že nejsilnější položka nepochází z pera členů kapely, melancholická skladba „Diane“ je z dílny Granta Vemona Harta a jeho Hüsker Dü, a její působivost umocňují atmosférické havraní skřeky a sytý a smyslný vokál hostující Esther K. Widmann (pro přímé porovnání jejího vkladu The Cascades nabídnou „Diane“ i bez zpěvačky jako utajený bonus), funkční je ve dvou skladbách využitá drnčivá němčiny, která k téhle formě gotického rocku velmi dobře pasuje (v kombinaci s akčnějšími klávesami je „Ihr werdet sein“ velmi vážným kandidátem na vrchol této kolekce), pobaví i využití motivu z „Fantoma opery“ v plíživé titulní skladbě.
Díky velmi podobné stavbě skladeb a konstantní náladě zní „Phoenix“ velmi soudržně – pokud z tohoto prohlášení větříte, že deska zní poměrně jednolitě, je tomu tak, ale podstatný je fakt, že se tahle jednolitost neprojevuje nějakou ztrátou tlaku, uspáváním, či nudou. Máte-li v oblibě gotický rock anglického střihu (potažmo zmiňované The Sisters Of Mercy), vychutnáte si tuhle velmi povedenou desku do posledního tónu.
|
