Pokud jste v dětství dostatečně nasávali kouzlo pohádek, otázku toho, jaké poklady můžou čekat za sedmero horami či za sedmero řekami, asi budete mít poměrně jasně vyřešenou. Co však může čekat za devátou vlnou? Možnou odpověď nabízí druhé album „Beyond The Ninth Wave“ (nápovědu případně hledejte na stránkách kapely) brněnských folkáčů Wolfarian. Ti před třemi lety představili své středověkem vonící hudební vize na povedeném debutovém albu „Far Away In the North“. Že i celkem krátké období mezi vydáním desek může mít v životě kapely poměrně bouřlivý průběh, signalizuje fakt, že na polovině postů osmičlenného ansámblu došlo ke změně. Podstatnější je však konstatování, že ve výrazu kapely se zas tak mnoho nezměnilo, takže pokud jste si k jiskřivé kombinaci skočné melodičnosti na straně jedné a pohanské hrubosti za vydatné zjemňující podpory lidových nástrojů na straně druhé našli k Wolfarian cestu při putování na sever, při sjíždění deváté vlny na vás čeká záplava podobně pozitivních pocitů.
Ta podobnost vychází mimo jiné z toho, že v záplavě změn, které při šikování nové sestavy nastaly, pro zachování přímé kontinuity s minulou deskou nenastal žádný dramatický zlom na postu sólového zpěvu. Karel Peltán své variabilně hrubé hrdlo představil už na minulé desce, hlas novicky Hanky Hrubešové si v křehkém slavíčkování nijak nezadá s bývalou zpěvačkou, s čím však získává body navíc je její práce s hlasem, která zejména v závěrečné „Farewell“ (kde Hanka svoji zajímavou barvu hlasu představí v plné šíři) zní extrémně přitažlivě. Styčných bodů s minulým albem se najde celá řada - tajemně hluboký zvuk cella v titulním intru je velmi přitažlivou vstupní branou, atmosféra i majestátnost z této skladby přirozeně dýchají, veselý zvuk píšťalek (v tomto případě v tanečně rozverném módu, do kterého se Wolfarian poměrně často pouští) v následné „Dhá Lasair“ má silný potenciál říci si o pozornost, slavíčkovský vokál i veselé housle vyniknou díky kontrastně hrubému ataku growlujícího Karla Peltána a „kovové“ části kapely, melodická lehkost úvodu „Old Traveller“ ztěžkne s nástupem kytar, čistší poloha (byť nakřáple přibroušených) Peltánových hlasivek má příjemně důstojný výraz, lidové nástroje hrají velmi důležitou roli… -, krokem vpřed je potom fakt, že kapela vyšla i sázka na odvaha a obratnost – implementace motivu z Griegova „In Hall Of The Mountain King“ v „Not Today“ zapadá do folkového rámce naprosto přirozeně, stejně jako poměrně synteticky znějící klávesové sólo, půvabně působí i orientální motiv v již zmíněném finále, které (a to je jednoznačně nejvýraznější pokrok proti minulé desce) se ve své barevné rozsáhlosti (opět necelých devět minut) a nápaditosti tentokrát stává velmi důstojným vyvrcholením alba.
Keltský pohled na svět očima Wolfarian, který se tentokrát vyhýbá příběhové provázanosti, je velmi barevný, melodický a emotivní. Příjemný krok vpřed.
|
