Dodnes si věrně vzpomínám na větu ze čtvrtstoletí staré metalové encyklopedie „Kerrang!", kde u kapely Death visí poznámka ve smyslu: „díky bohu, že si ikonické jméno „smrt“ zabrala tato výborná parta a ne nějaký trapný neumětelský spolek“. Osudové proudy se v tomto ohledu výborně slily, jelikož floridská smečka Death opravdu formovala kořeny stejnojmenného subžánru. Na druhou stranu právě tento název začal postupně kapelníkovi lézt na nervy, jelikož svazoval jeho autorský rozlet, který se jen horko těžko vešel do deathové kolonky. Což je mimochodem pouze jeden z mnoha rozporů, o nichž vypovídá dokument, vzdávající poctu ikoně metalového žánru, skladateli a kytaristovi Chucku Schuldinerovi.
Režisér tohoto snímku Felipe Belalcazar skutečně neměl o dramatické podněty nouzi, zároveň dává smysl, že bylo dílo zfilmováno s mnohaletým odstupem od Chuckovy smrti (2001). Jeho povahová komplikovanost a diktátorské praktiky byly dostatečně řešeny v soudobých médiích, těsně po úmrtí by se zase nehodilo vypichovat stinné stránky tohoto umělce. Po téměř dvaceti letech působí výpovědi Schuldinerových spolupracovníků pořád velmi zajímavě, zároveň zcela neukřivděně a věcně, přičemž je – i navzdory všemu vyřčenému – neustále patrná pieta a úcta, kterou všichni k Chuckovi chovají, v čele se samotným režisérem. Na druhou stranu, co tento filmař nabírá na kladných bodech jako fanoušek, to malinko ztrácí jako vypravěč a dramaturg.
Začátek dokumentu totiž působí malinko chaoticky. Ani se nestačíme rozkoukat a už jsme ponořeni do tvorby první desky, chvíli na to se přesuneme k druhé a třetí. Chybí hlubší souvislosti, jako je dopad jednotlivých alb a podrobnější popis autorského zázemí, což se změní až při rozboru druhé metalografické části kapely. Po první půlhodině začne být zřejmé, že se režisér rozhodl plně soustředit na Schuldinerovy manýry, přičemž mnohdy kusé výpovědi hudebníků neuvádí do smysluplnějšího obrazce a divák má co dělat, aby se vůbec stihl orientovat. Postupně začne být situace jasnější, nicméně stigmatickým problémem dokumentu zůstává, že pokud nepatříte mezi přímé fanoušky kapely nebo alespoň mezi příznivce inkriminovaného žánru, jen těžko vás dokáže vtáhnout. V posluchačích, kteří jsou metalem nezasaženi, případné zhlédnutí maximálně prohloubí přesvědčení o tom, že „jde o neposlouchatelnou hudbu, kde všichni jenom blijou.“ Což není pro filmaře úplně lichotivé vysvědčení.
Nicméně my ostatní se můžeme připravit na dostatečně pikantní story, ve které se vylupuje jedna Schuldinerova zvláštnost za druhou. Chuck se nezdráhal kvůli nějaké kravině ukončit rozjeté turné, případně na něj vůbec nedorazit. Se spoluhráči řešil vyhazovy po telefonu, jindy se jim tuto zásadní informaci vůbec neobtěžoval sdělit. Některé historky jsou jen těžko uvěřitelné a v podstatě plně zapadají do universa výjimečných, byť psychicky značně nevyrovnaných umělců. Napjaté vztahy s Chuldinerem v dokumentu popisují osobnosti jako je producent Jim Morris, bicmen Gene Hoglan nebo basáci Terry Butler a Steve DiGiorgio, jenž mimo jiné uvede velmi dojemnou událost z období, kdy již Chuck nebyl schopen pobývat s kapelou ve studiu. Stejně jako mnohé jiné velikány, i tohoto mistra skolila zubatá ve velmi raném věku, přičemž v tomto ohledu nabírá jméno jeho kapely, případně legendární logo s kosou až zvráceně symbolický charakter.
Nenechte se proto odradit úvodní dramaturgicky rozhašenou půlhodinou, dokument začne postupně fungovat a příběh Schuldinerova života spolehlivě vtáhne. Sice to bude pořád spíše díky intenzitě popisovaných událostí, nežli vypravěčské schopnosti tvůrců filmu, kterým ale tak jako tak patří velké uznání za pokus o zachycení a popis života jedné z největších osobností metalové historie.
|
