Němečtí Syrence se k prvnímu albu propracovávali dlouhých jedenáct let (první tři roky coby Epic Fail), ovšem reálnější obrysy začal debut dostávat až s příchodem zpěváka Johnnyho Voxe, krátce po jeho nástupu ke kapele totiž Syrence přišli se svým prvním EP „5.0“, z něhož jedna skladba doputovala i na nedávno vydanou prvotinu „Freedom In Fire“. Že Syrence berou svůj albový vstup na scénu vážně, svědčí i výběr patronů, kteří dohlíželi na technickou stránku věci – zpěv produkoval Ralf Scheepers, skladby samotné pak Achim Koehler, který je podepsán mimo jiné pod některými alby Brainstorm, Wizard, Sinner, či Primal Fear. O technické zpracování tedy (oprávněně) nemusí mít posluchač žádný strach, s pocitovým provedením klasického hard and heavy z osmdesátek to už tak jednoduché není.
Syrence totiž jako by provedením alba „Freedom In Fire“ chtěli znázornit to, jak dlouho trvalo, než se jim desku podařilo realizovat a tak je čekání na to, než se začne dít něco zásadnějšího (úvodní titulka sice příjemně a nekomplikovaně hard rockově šlape a nabídne i celkem skočný melodický refrén, nicméně to působí poněkud zábavově) poměrně dlouhé a navíc občas kapela sklouzne do vyloženě veteránského módu – příkladem budiž těžkopádná „Your War“, či „Evil Force“, postavené tak rutinně, jako by měli Syrence za sebou několik desetiletí na scéně a už jen žili z dávné slávy. S postupujícím časem však kluci dokáží do svých kousků (zprvu nenápadně, později docela výrazně) pouštět paprsky atmosféry – prim hraje skladba „Red Cold“ (právě to je ta vzpomínka na tři roky staré EP), s poměrně temnými sbory a vypjatým sólovým zpěvem (v závěru dojde na jejich výborný dialog), která se z plíživé rozvážnosti velmi sympaticky rozklokotá a rozproudí, aby odstartovala vydařené finále, v němž Syrence sice nijak nepřekvapí, ale sytý spodek a příjemná melodie ve „Wild Time“ a propracovaná tajemnost závěrečného „Seven Oaks“ jsou hodně působivé.
Asi by šlo kapele celkem snadno otloukat o hlavu, že času na to, aby svůj debut připravila méně rozkolísaným způsobem, měla víc než dost, obzvlášť, když se drží už velmi dobře prošlapané cesty. Na druhé straně lze kvitovat to, že v těch nejpovedenějších momentech zní Syrence osobitě a silným závěrem dokáží značně napravit ten z počátku rozpačitý dojem. Finální pocit po doznění posledních tónů není vůbec špatný.
|
