Přirovnáme-li kapelu Children Of Bodom k manželství, funguje tento hudební svazek již téměř čtvrtstoletí. To je slušná porce let, budiž těmto Finům přičteno k dobru, že se nikdy „nerozvedli“, přestože kvůli alkoholickým sklonům hlavy rodiny, frontmana Alexiho Laiha, k tomu pravděpodobně nebylo daleko. Nicméně podobně jako většina dlouhodobých vztahů, i tento zažil nejlepší roky života na samém počátku, aby se původní vášeň postupně začala vytrácet, až došlo v podstatě k úplnému paběrkování. Nastalo období vln, kdy je jednou lépe, jindy hůř, avšak skutečnost, že prvotní energie vyprchala, je více než zřejmá. A novinka s titulem „Hexed“ na tomto stavu nic moc nemění.
Je sice pravda, že „fialové“ album můžeme v pomyslné druhé éře, jež přišla po záseku „Hate Crew Deathroll“, vsunout mezi zástupce zdařilejších studiových počinů, dokonce si myslím, že toto jubilejní desáté dílo představuje vrchol aktuálních možností finského skladatele, tedy těch, které v jeho mentální kapacitě zbyly. Že by ale najednou došlo k zásadnímu zlomu, kdy některá z nových skladeb rozbuší srdce přímou vzpomínkou na rané kompoziční skvosty bodomských sígrů, o tom si pořád můžeme nechat jenom zdát.
Ke vzkříšení starých pocitů má nejblíže titulní song, v němž se Laiho otevřeně vrací k neoklasickým postupům, kterých se kdysi úmyslně zřekl, „aby nezněl jako každá druhá kapela“ (čímž se mu podařilo znít jako každá druhá kapela, která nepoužívá neoklasické prvky). Dané skladbě zároveň svědčí rychlé tempo, se kterým – a to platí v případě Children Of Bodom obecně - nejlépe kooperují kytarové vyhrávky a klávesová preludia, jež umí vystavět masivní metalové stěny (v případě kusu „Hexed“ s vítaným thrashovým feelingem), eventuálně svést přátelský souboj o vítězství. Tyto hrátky fungují – i díky výtečnému ozvučení desky - také v položce „Kick In a Spleen“, kde rovněž baví zlověstné šestistrunné náběhy, dále se povedly sólové úseky válů „Glass Houses“ a „Platitudes And Barren Words“, kde Laiho v refrénu použije druhou vokální polohu, která mi tentokrát nezní tak protivně, jako v minulosti. Typicky drsnější Alexiho hudrování je nicméně libozvučnější, a nutno dodat, že finský frontman pořád ukrývá v hrdle dostatečnou sílu a energii.
Proti dobrým skladbám nicméně stojí několik slabších příspěvků, jako „Hecate´s Nightmare“, pochodově uťapaný „Soon Departed“ nebo celkově bezkrevný „Knuckleduster“, kteréžto písně míří po kvalitativní stránce až někam k zápisům „I Worship Chaos" a „Blooddrunk“ (ok, možná ne tak hluboko). Celkově se tedy žádný zvrat v kariéře Finů nekoná (nový kytarista Daniel Freyberg mohl na situaci těžko něco změnit) a jenom pokračuje (vyš)umělé vzpomínání na doby, kdy to Laihovi šlo od ruky (srdce, hlavy) tak nějak samo, snadněji a hlavně lépe.
|
