Oproti jiným (které asi není třeba jmenovat) nepůsobí Mike Tramp z celé té hairmetalové scény osmdesátých let vůbec trapně. Charismatický frontman White Lion (balada „When The Children Cry“ jim zajistila nesmrtelnost) a alternativněji laděných Freak Of Nature přerod do nových časů absolvoval bez větších kotrmelců. Stárne, to ano… ale dělá to s elegancí sobě vlastní a jeho sólová tvorba, na kterou poslední léta sází, už naprosto pozbyla osmdesátkové pozlátko, oprostila se od klišé tehdejší doby a působí sympaticky civilně. Tramp je v současnosti prototypem rockového písničkáře, který svou minulost nechal za dveřmi, aniž by musel výrazně změnit svůj rukopis. Působí totiž velmi přirozeně.
Na sólové dráze je tento dánský umělec, který však dobu své největší slávy prožil v Americe, už přes dvacet let. Když v roce 1997 vyšel jeho debut „Capricorn“, způsobilo to u jeho příznivců ještě z doby White Lion či Freak Of Nature trochu zmatek. Tramp totiž v podstatě rezignoval na hardrockovou hutnost a i když styl jeho komponování a zpěvu zůstal oproti slavným dobám nezměněn, naprosto se změnily výzové prostředky. Akustická kytara, hammondky, klavír, harmonika, to jen dokreslovalo atmosféru, které Tramp chtěl tehdy docílit. Od „Capricorn“ uplynulo už dvaadvacet let a kromě krátkého obnovení White Lion, kde Tramp byl jediným původním členem a tehdejší pokus dnes považuje za velký omyl, se ze své sólové dráhy nehnul.
Pomiňme volání po opětovném návratu White Lion, které neutichá ani poté, co je už naprosto jasné, že kytarista Vito Bratta o něco takového nikdy nebude mít zájem, pomiňme i snahy fanoušků donutit Trampa znovuobnovit skvělé Freak Of Nature (aktuálně k němu částečně dochází, když ve skladbě "Best Days Of My Life" hostuje kytarista Kenny Korade). Z toho už asi nikdy nic nebude, protože Tramp je očividně spokojený s tím, co tvoří dnes. Má s tím (alespoň v domovském Dánsku) čím dál větší úspěch, ovšem nejpozději od alb „The Rock N`Roll Circuz“ a „Stand Your Ground“ je jasné, že se do jeho tvorby vkrádá jakási rutina a fakt, že Tramp už své výrazové prostředky vyčerpal i na sólové dráze a nemůžeme od něho už nikdy čekat nic převratného, nic co byl schopen do své tvorby vpravit v devadesátých letech. Tedy moment překvapení…
A ten samozřejmě nepřichází ani s novinkou „Stray From The Flock“. Na ní je na první pohled samozřejmě všechno v nejlepším pořádku. Od macho obalu, na kterých si Tramp v poslední době hodně zakládá, až po kompozice samotné, které nepopiratelně mají svou sílu, ovšem nepřináší nic, co by člověk od tohohle umělce nikdy předtím neslyšel. Možná může mírně překvapit úvodní „No End To War“, která tepe spíše na epickou strunu a může svou stavbou (nikoliv rozmáchlostí) připomenout „Sangre De Cristo“ z comebackového alba White Lion „Return Of The Pride“. Sice jen v náznacích, ale paralela mezi oběma skladbami zde je.
Zbytek desky je ale Trampův klasický standard. Největší devizou je samozřejmě barva jeho hlasu, která je na celé scéně nezaměnitelná a proto dělá zážtiek z poslechu každé desky, kde se objeví. Léta nic neubrala na jeho podmanivosti a naléhavosti a proto nemůže ani skutečně nevydařená kompozice, jako je závěrečná „Die With A Smile On Your Face“ působit až tak špatně. Proto se i deska poslouchá velmi dobře i s vědomím, že se hlavní protagonista nenachází ve své nejlepší tvůrčí hodince. Jsou tu dobré skladby jako „No Closure“ nebo baladičtější momenty „Homesick“ a „Messiah“, ovšem jsou tu i ty které do jeho zlaté pokladnice rozhodně patřit nebudou, například „One Last Mission“.
Když to ale shrneme, jde v případě „Stray From The Flock“ opět o dobrou desku. Jiná se nečekala. Ale jde opět jen o desku v řadě, která nikam neybočí a rozhodně ani nedosáhne kvality jiných Trampových sólových alb, z nichž z poslední doby jmenujme „Museum“ a „Nomad“. Ovšem tento muzikant má stále tolik vitality a přirozeného talentu, že se od něj rozhodně výborných věcí ještě dočkáme.
|
