Když před čtyřmi lety vydali italští folkáči Furor Gallico své druhé album „Songs From The Earth“, které celkem bez ostychu nabíralo inspirace z různých stylových odnoží a od různých slavnějších kolegů, jako by tím lehce nakrklo folk-metalové božstvo, které se rozhodlo vyzkoušet, jak silní jsou Furor Gallico v kramflecích. A tak kapele dali postupně vale hned čtyři muzikanti, přičemž dva z nich tvořili důležitou lidovou složku. V sestavě tak z lidovců zůstala pouze zakladatelka Becky Rossi s keltskou harfou. Do současné doby se kapele nepodařilo tuto ztrátu zacelit stálými členy.To však neznamená, že by Furor Gallico rezignovali na svůj výraz, z vyznění aktuálního alba „Dusk Of The Ages“ tento deficit nelze poznat, folkové nástroje opět hrají důležitou roli a v živém provedení už Furor Gallico mají záskok zajištěn.
Navíc si folk-metalové božstvo může mnout ruce, Furor Gallico ve zkoušce obstáli. Pokud jim totiž šlo na minulé desce vyčítat, že se příliš intenzivně snaží zúročit své inspirační zdroje a že není problém chytat za halenu celou řadu jejich svých stylových souputníků, na „Dusk Of The Ages“ znějí daleko osobitěji. Ne snad, že by v rámci stylu přišli s něčím dosud neobjeveným, ale tentokrát je výraz Furor Gallico daleko jednoznačnější a kompaktnější. Celkem často sází na deathový chropot, díky docela ostrým riffům a testosteronové rytmice občas hodně těží z agresivity, zároveň se však ani v nejmenším nebrání pro zjemňování atmosféry využít melodičnosti, folkové romantiky i čistého zpěvu, takže jejich skladby jsou bez výjimky pestré a natolik barevné, že není možné ztratit pozornost. Navíc si jim při míchání kontrastních výrazů daří do svých písní dostat maximum děje i slušnou příběhovou výpravnost, takže nepřekvapí, že jejich nejrozsáhlejší kompozice - více než sedmiminutová řež „The Gates Of Annwn“ a ještě o chlup delší „Aquane“, rodící se z romantického folkování a směřující do nevyhnutelné akce, v tomto případě vyhrocené uskřípaným, skoro až blackovým štěkáním a atmosférickým vírem nálad – jsou těmi nejvydařenějšími položkami. Jak důležitá je pro Furor Gallico romantika, pak vypovídá v úvodu křehoučká „Waterstring“, v níž se ženské slavíčkování Valentiny Pucci (jedné z těch dosud nestálých posil) v živých melodicích propojí s chropotem a jen potvrdí, jak je tohle ve své podstatě ohrané klišé působivé. A že je na co se těšit i z hlediska zvukové přehlednosti a údernosti garantuje Jens Bogren, který měl na starosti mastering.
… když se jim na dalším albu povede zdůraznit vlastní atmosféru, přidat lidovým motivům chytlavější háčky, učinit agresivitu ještě údernější a melodie zapamatovatelnější (to především), třeba se jednou mezi metlo-kotlíkářskou elitu dostanou, tvrdil jsem před čtyřmi lety. Řekl bych, že se to ve všech těchto položkách alespoň o krůček podařilo povedlo a Furor Gallico jsou na velmi dobré cestě.
|
