Bon Jovi mají novou desku a Jon na ní zní nějak …nezvykle. Takový je první dojem ze sólového alba Johnnyho Gioeliho „One Voice“. Dopočítat se všech kousků jeho diskografie, která začala bobtnat již v minulém století a silně se rozrostla díky Gioeliho působení u Axela Rudiho Pella, Hardline a Crash 40, je dnes už úkol pro docela zdatného počtáře, tak možná nepřekvapí, že Johnny měl chuť natočit i své ryze osobní album. A přistoupil k němu tím asi nejlepším způsobem, jak lze podobný krok pojmout. Byť pochopitelně z hard rockových vod neutíká (jeho hlas je pro tento styl přímo ukázkový), snaží se o to, aby jeho sólovka byla odlišitelná od jeho dosavadních stálých působišť. A daří se mu to. To, že u toho leze do zelí svému slavnějšímu americkému kolegovi, není vůbec na škodu, protože to dělá natolik přirozeně a s úžasnou lehkostí (a týká se to pěvecké i autorské stránky), že by možná Jon se svou partou s chutí pár skladeb v současné době s Johnnym směnil.
Kolekce jedenácti skladeb nemá jedinou vážnější slabinu. Příjemný (pop) rock, velmi silné a elegantní melodie, výborný zpěv a přesvědčivost v živějších rockově štiplavých kouscích i v emotivních baladách. Už úvodní „Drive“ vás nakazí maximálně pozitivní náladou (tahle prosvětlená atmosféra Gioeliho partu v podstatě neopouští ani na okamžik) a taneční houpavostí, šikovná gradace a rozmávaný refrén dělají z téhle písně klasicky chytlavou stadionovku. Následující „It“ pak deklaruje Gioeliho blízký vztah k civilnímu rockovému písničkářství, z něhož je zjevné, jaká se v podstatě v obyčejné melodii může skrývat radost (obzvlášť, když jí zdůrazníte výborným podmanivým zpěvem). Titulní „One Voice“ s lehkou až bluesovou posmutnělostí, pohodově přemýšlivou kytarou a vystupňovaným nadýchaným refrénem (z něhož Bon Jovi už vykukuje na plné pecky) velmi obratně hraje na city…
Takhle by se dalo pokračovat se všemi dalšími položkami, každá z nich je dostatečně osobitá, melodie vytrvale hladí (a to i v případě těžkopádnější a syrovější rockovky „Hit Me Once, Hit Ya Twice“, která deklaruje, že Gioeli je jako ryba i v kousavějších písních), v civilním uvolněném výrazu se nikam nespěchá a přesto všechno zní velice svěže.
Krásně dospělý a přitom mladistvý dospělácký rock, Johnny Gioeli plně potvrzuje, že je znamenitý pěvec a že by v klidu obstál i bez svých tradičních chlebodárců.
|
