Madridští Arwen na přelomu tisíciletí naskočili na vlnu popularity power metalových kapel, které měly ve svém čele ženu a dvěma alby, vydanými na počátku tohoto století se i pokusili na scéně prorazit. To, že je některé hlasy přirovnávaly ke krajanům Dark Moor, vyplývalo spíš z toho, že debutová deska Arwen vyšla krátce po vydání alba „The Gates Of Oblivion“ (jednoho z nejsilnějších počinů Dark Moor), stylově nebyly tyto nahrávky až tak radikálně vzdálené a navíc Dark Moor v době aktivní činnosti Arwen přišli o svou ikonickou zpěvačku Elisu C. Martin, čímž tak nějak vznikl potřeba zaplnit španělský trůn mezi metalovými kapelami se zpěvačkou. Arwen v té době však byli daleko hodnější, obyčejnější, usedlejší a na zisk koruny to ani s jedním ze dvou vydaných alb prostě nebylo.
Arwen se nikdy oficiálně nerozpadli. Přesto své třetí album „The Soul`s Sentence“ představili v závěru loňského roku po více než čtrnáctileté studiové pauze. A ačkoliv v kapele jsou ještě tři hudebníci, kteří přispěli svým dílem na první dvě alba (a zpěvačka Mamen Castaňo, čtvrtá pamětnice, sice už není pevnou součástí Arwen, ale na desce alespoň hostuje), dá se říct, že u Arwen v podstatě nezůstalo příliš věcí na svých bývalých místech. Arwen jsou modernější - rockovější, kousavější, dravější, progresivnější a (obzvlášť v případě, že tak nějak podvědomě čekáte, že budou navazovat na svou předchozí tvorbu) daleko neprostupnější. Jejich kompozice jsou členitější a výraz agresivnější, až to vypadá, jako by ve svém vývoji chtěli napodobit italské Mesmerize, kteří svůj návrat na scénu po delší studiové pauze pojali podobně vyhroceným způsobem. Jenže na rozdíl od těchto Italů, jejichž návratová nahrávka byla tvrdá, houževnatá a zcela neohebná, Arwen se na „The Soul`s Sentence“ dostávají pod kůži sice velmi pozvolna a vůbec ne snadno, ale výsledný dojem je ten, že se kapele podařilo nahrát svoje nejlepší dílo.
Důvod je prostý – spousta děje, kombinace agresivního výrazu s téměř podprahovými melodiemi, které postupným vstřebáváním nabývají na přitažlivosti, zajímavě vyostřený hlas hlavního protagonisty Josého Garridy, navolňovaný několika vokálními hosty, velmi živá energie, jistá rafinovanost. Dávní příznivci lehké power-melodičnosti Arwen možná budou nevěřícně kroutit hlavou, ale zkuste párkrát protočit vážnou a sytou „Torn From Home“ s lehkým orientálním nádechem, výborným sólem a vyhroceným zpěvem, vláčný emotivně vypjatý dialog s Mamen Castaňo v „Our Chance“, či pichlavou rockovku „The Void“ s neposedným riffem a bohatým dějem (anebo kteroukoliv ze zbývajících skladeb, nálada desky je velmi konzistentní a dobrých nápadů Arwen mají v zásobě dostatek), ta jejich síla se postupně naplno projeví. A rozhodně to není náhoda, že do nálady alba dobře zapadající výpůjčka „You Know My Name“ nepochází od kohokoliv z power metalové scény, ale od Chrise Cornella.
Arwen jsou jiní. A upřímně zírám, kde se (pravda, třináct let je na to dost dlouhá doba) po dvou poměrně tuctových power metalových albech vzala v kapele odvaha dělat věci takhle neotřelým způsobem. Tenhle návrat – nenávrat se vydařil.
|
