Pojednání o loňském debutovém albu „Smetiště dějin“ jabloneckých DanGar Six by se vlastně mohlo stát jakousi úvahou na téma kde končí a začínají hranice takového toho „domácího žvýkání“. Tedy stavu, kde heavy metalová kapela záměrně cílí na tuzemské „tancovačky“ a přitom by klidně mohla mít i (alespoň o kus) větší ambice. Na tomto trošku schizofrenním stavu se podepisuje především dost intenzivní rozpor, odvíjející se z náhledu při podvědomém vnímání velmi solidně šlapající muziky a při bedlivě nastražených uších (a snaze dohlédnout dál, než jen na zábavy v nejbližším okolí).
Necháte-li svoji pozornost bloudit někde po okolí a nebudete se cíleně zaměřovat na detaily, jsou hlavní devizou kapely pulsující energie, nekomplikovaná přímočarost a pár vydařených melodií – kombinace těchto elementů nejlépe vychází v úderné a dravé skandovačce „DanGar Six“ - nabroušený hlas Dana Řičicy je stylově naprosto přesný, klávesy poměrně příjemně nafoukávají atmosféru do sekaných riffů a v tomto případě jednoznačně platí, že v jednoduchosti je síla (což je ovšem sráz, ze kterého DanGar Six v jiných skladbách občas sletí) – či ve zbytečně natahovaném „Poslu ironie“ s lehce naivně romantickým úvodem, který přejde do pochodového metalu, jehož melodická skluzavka je celkem blízká výkrutům Hysterie. Nutno však zdůraznit, že právě toto přirovnání zdůrazní jednu z největších bolestí DanGar Six, většina skladeb totiž zápasí (a prohrává) s faktem, že napsat silný text v češtině není žádná sranda (a posledně jmenovaná skladba je ukázkou toho, jak se zajímavá myšlenka dá rozmělnit textařskou neobratností). Připočtěte fakt, že v některých skladbách se DanGar Six zaseknou v docela humpolácky nenápaditých prvosignálních na-na-na-na melodiích, které v momentě, když se spojí s bídným veršováním („Hodina policejní“, prvoplánová „Sportovní song“, uvadlá, příliš monotónní, mdlá a energie zbavená „Kérovanej“, případně finální „Mejdan“) a je zřejmé, proč nad soustředěným poslechem musí mít u téhle desky vždycky navrch (ideálně žejdlíkem podpořená) nesoustředěnost.
Po pětiletce obvyklých personálních peripetií je zjevné, že DanGar Six to slušně šlape a celkem bez problémů věřím tomu, že některými skladbami dokáží velmi solidně rozpohybovat publikum. Se „Smetištěm dějin“ se nelze vyhnout vzpomínce na svým způsobem geniální album „Noc duchů“ novobydžovského Epitafu. Ti dokázali tu rozpolcenost mezi nekompromisním heavy metalovým nářezem a (z mého pohledu dost podbízivou) prvosignální přístupností namíchat tak skvěle, že každá pomyslná strana imaginárního vinylu měla potenciál uspokojit a nadchnout dva úplně odlišné tábory fanoušků. DanGar Six až tak daleko nezašli (zejména ty seriózněji pojaté skladby nemají zdaleka takovou sílu), ale na tuhle cestu vykročili také. Asi budu v protikladu s rozjásaným davem, spokojeně pařícím na Jardu Jágra, Gabču Koukalovou a další („Sportovní song“), ale osobně mě docela mrzí, že jdou DanGar Six tímto směrem, cítím v nich víc. „Smetiště dějin“ kapelu z průměru dobře zahraného tuzemského bigbítu nevytáhne.
|
