Jsme praví a nefalšovaní oceláři, kteří se potkali v roce 2015 pod zvolna vychládajícím konvertorem na výrobu oceli ve firmě Vítkovice Steel… Kapela chlapů, ocelářů, kteří spolu pracovali v jedné fabrice a muzikou si plní své sny…, texty jsou ze života, tvrdé a pravdivé, muzika je plná emocí. Tyhle hlášky, uvádějící ostravskou kapelu The Konvertor, jsou ve své podstatě stejně bezprostřední a prosté, jako jejich muzika – prostě bigbít, nekomplikovaný, i když trošku usedlý, slušně šlapající. Jeden rok klukům trvalo, než vydali album předělávek „The Odpich“ a další dva, než studiově ztvárnili osmičku svých vlastních skladeb, kterou nazvali „Vstup na vlastní nebezpečí“.
Těch kapel, ke kterým by bylo možné The Konvertor připodobňovat, by se určitě našlo víc, nicméně osobně se mi k The Konvertor nejsnáze propojil lanškrounský Dragon (blahé paměti), byť, pravda, s méně obratnými texty, to propojení jednoduchosti, přímočarosti, lehké melodičnosti a nevtíravé chytlavosti je však velmi podobné, stejně tak křikloun Aleš Materna (ex-Erebus) má podobně civilně vypravěčský hlas. Byť The Konvertor se nepouští do kdovíjakých náladových (ani hráčských) ekvilibristik, je album náladově celkem pestré. Temné a usedlejší „Temno“ s nejpůsobivější (až depresivní) atmosférou, až punkově jednoduchá a lehce jedovatá „Šance“, (vážně v ní zachytávám o oddenky Snížené pracovní schopnosti, nicméně o jejich dravosti se mluvit nedá), „Tudyma Dew“ s celkem úspěšným pokusem o dramatičnost i špetka melodiky á la Lucie v cajdáčku „Holka“ tvoří (na takto poměrně úzkém bigbítovém prostoru) dostatečně barevnou paletu. Nedejte se odradit úvodní „No a co“, která sice staví na hodně kousavém a šťavnatém riffu a skandovatelném refrénu, nicméně prokousat se přes ultra jednoduché sloky, umocněné sešroubovaným textem (fakt je, že texty jsou skutečně ze života, jejich zpracování je však dost syrové a žádná kouzla s poetickou češtinou se ani zdaleka nedějí, dokonce i parafráze Bezručovy „Ostravy“, zde pod názvem „Uhlí“ vyznívá docela rozpačitě) docela šichta.
Bigbítová oddechovka. „Na vlastní nebezpečí“ je v podstatě solidní a nijak výjimečné album, které ze židle kdoví jak nezdvihne, ale podupávat si do rytmu, alespoň u některých kousků, nejspíš budete moci. A kdyby ne, tak The Konvertor vás konec konců samotným titulem alba snad dostatečně varovali.
|
