Liberečtí Act Of God se svým v pořadí pátým albem „Dirty And Mean“ docela intenzivně oživují své vzpomínky na budoucnost. Když totiž před třemi lety před vydáním alba „Deception Of Freedom“ avizovali, že se rozhodli nabrat úplně nový směr, nebyla realita nakonec zdaleka tak drastická. Nyní to vypadá, jako by parta kolem kytaristy Martina Hrachovce tehdy spíš představovala své dlouhodobé plány, na které se teprve chystá. Novinkové album tehdejší tvrzení totiž naplňuje tentokrát podstatně víc, a i když se jasné paralely s dřívější vzdušnou tvorbou nalézt dají (zejména v druhé polovině alba to není tak obtížné), výraz kapely se docela razantně změnil – Act Of God jsou hrubší, agresivnější, ostřejší a neurvalejší.
Poprvé v kariéře se Act Of God podařilo nastoupit do studia ve stejné sestavě, jako u předchozího alba. A poprvé taky došlo k tomu, že Martin Hrachovec není dominantním autorem, své kompozice si rozdělili s basákem Martinem Hroňkem téměř rovnocenně. Trošku to může svádět k domněnce, že výrazový posun je dílem druhého z Martinů (který k Act Of God nastoupil právě v období před „Deception Of Freedom“), nicméně i skladby Martina Hrachovce tentokrát cení daleko ostřejší zuby, jak nejlépe deklaruje už úvodní nekompromisně přímočará „Black Forever“. Její kousavost hodně těží i z toho, že zpěvačka Anna Burianová docela nezvykle přiostřuje, takže vokální přetlačovaná s Martinem Hrachovcem je hodně třeskutá. V refrénu sice dojde na téměř tradiční melodické zhoupnutí, které evokuje bývalou vzdušnost a nadýchanost skladeb Act Of God, ale nejpozději u splašeného kytarového sóla je zjevné, že Act Of God na to jdou tentokrát jinak. „Dance On The Grave“ s hodně pichlavou kytarou a s vyhrocenými zpěvy (ten mužský navíc nasál i špetku urapované štěkavosti) opět v refrénu zmelodičtí, ale spolu s pochodovou acceptovskou rytmikou (i melodikou) a nakřáplým řevem ve „Wild Card“ nabídnou Act Of God asi nejútočnější kousky své diskografie.
Určitý zlom přijde s „Few Minutes“, jejíž výraznější pocitovost, melodická houpavost na úvod i křehčí zpěv zlehka a velmi příjemně posunují Act Of God do minulosti. Do ní se kapela v druhé polovině alba ještě několikrát vrátí, přičemž promíchávání agresivnějších poloh s těmi náladovějšími vyznívá daleko přístupněji, než předchozí dobyvačné ataky. Závěrečný trojlístek alba, tvořený z počátku poetickou a následně melodicky rozjasněnou a živou „Sunshine“, titulní uštěkanou úderkou a až extrémně kontrastní temnou náladovkou „Moonshade“ s gotickým oparem a velmi hutným a sytým spodkem tak tvoří reprezentativní vzorek tohoto tradičně pestrého alba, ve kterém Act Of God ve finále tančí, koušou i hladí.
Pod vlivem nostalgických vzpomínek na dřívější tvorbu se dá konstatovat, že změna holt někdy bolí. „Dirty And Mean“ je jednoznačně nejtvrdší a nejobtížněji prostupné album v diskografii Act Of God.
|
