Finové Brymir si díky prvním dvěma deskám udělali určité jméno, když posluchače nalákali na zdařile zpracovaný melodeath s epickými orchestrálními vlivy. V daném směru pokračuje také nové album, jehož titul „Wings Of Fire“ možná představuje nejobyčejnější powermetalové klišé, což na druhou stranu není úplná náhoda. Ve tvorbě Finů se tento žánr nejednou vyskytne (však také kytarista Joona Björkroth paralelně účinkuje ve spolku Battle Beast), celkově pak parta Brymir do určité míry udržela atraktivní formu, která by měla bez problémů přitahovat příznivce formací jako Wintersun nebo Ensiferum.
Předešlá řadovka „Slayer Of Gods“ se nicméně jevila o něco svůdněji. Tentokrát se na albu daleko častěji vyskytují „hluché“ pasáže, které danou skladbu nikam neposouvají. Stejně tak zbytněl generický syndrom, kdy se Finové podobají většímu množství svých žánrových souputníků, než by bylo libo. Stále mluvíme o úrovni solidního nadprůměru, nikoli však o unikátnosti nebo bůhvíjaké osobitosti. Leccos nastíní úvodní hřmot „Gloria In Regum“, jehož obsah nabídne jak více, tak méně poutavé okamžiky. Finové si se skladbou hrají, snaží se do ní napíchnout životadárnou atmosférickou infuzi, její základy podminovat blast beaty a povrch posypat pozlátkovými orchestracemi. Jestliže se jim to z části daří, pak je to díky všudypřítomnému halasu, nežli skutečně vtahující autorské integritě (obecně každopádně platí, že je lepší dílo poslouchat při vyšší hlasitosti).
Pevnější kompoziční stabilita se projeví v titulní položce s moderním powermetalovým přívlastkem, dále v elektronicky vyšponované jízdě „Hails from the Edge", případně ve skladbách s výraznou dark-metalovou aurou, mezi které patří zejména dvojice „Sphere Of Halcyon“ a „Starportal“. Tento temný náklon dokážou Finové lépe vypointovat a celkově znějí o poznání sugestivněji. Nebojí se kakofonických prvků, zběsile rozzuřených kytar, thrashových úseků nebo zlověstné démonické atmosféry, která v dobrém slova smyslu připomíná nejlepší počiny norských Dimmu Borgir či Britů Bal-Sagoth. Dobře dopadly i rytmicky umírněnější kusy „Lament Of The Ravenous“ a „Anew“, jehož bezmála baladické rovině velmi prospělo hostující hrdlo Noory Louhimo (Battle Beast). Tyto příspěvky posouvají dílo sebevědomě kupředu, zmínit je vhodné i výborné – a mnohdy velmi náročné – instrumentální výkony, stejně jako drtivý cinematický sound. Jako celek nicméně nové album Finů až zase tolik neoslní a oproti studiovému předchůdci znamená stagnaci, možná i pomyslný krok vzad.
|
