V současné době desetičlenný svérázný ansámbl Mägo de Oz vydal své čtrnácté album a statistici si mohou zamnout ruce, protože s novinkou „Ira Dei“ si tito Španělé připsali dosud nejdelší studiovou pauzu ve svých dějinách. Zkušení už vědí, že tohle konstatování v případě madridského čaroděje může být dvojsečné – Mägo de Oz už léta mají rádi, když je všeho hodně. A jestliže na tuhle svoji jedinečnou vlastnost máte navíc dostatek prostoru, hrozí, že vznikne podobně opulentní nahrávka, jako v případě dvojalba „Ira Dei“.
Problém může být, že ta opulentnost se týká spíš kvantity než kvality. Je to už sedm let, co po uzavření čtyřdílné (a byť kvalitativně kolísavé, tak vydařené) kolekce „Gaia“ došlo k poměrně znatelnému otřesu v sestavě a dokonce i krátkodobému zastavení činnosti kapely. Jen krátce po zkonsolidování sestavy přišli Mägo de Oz s albem „Hechizos, pócimas y brujería“, které ještě udrželo prapor kapely hodně vysoko, i když už se začalo nenápadně mluvit o tom, že nová tvář kapely, zpěvák Zeta, za svým předchůdcem José Andrëaou lehce zaostává. Ovšem ve zpěvácích bych nehledal problém toho, že Zetovská éra se jeví o něco slabší, než ta předchozí. Protože první polovina alba „Ira Dei“ nabízí tradičně řadu chytlavých motivů a pokud se Mägo de Oz drží chytlavě zpěvné a nekomplikované folkoviny, ta bezprostřední zábavnost z alba docela svítí. Dokonce i v případě, že se kapela nebrání svému (také ne zcela neobvyklému) pejsko-kočičkovském plácání všeho možného na jednu hromadu – takže křížení klasického folk metalu s klasikou určitě nepřekvapí, byť tahle strategie plně vychází snad jen v „In Eternum“ (těšit by nás mohlo, že infiltrovanou klasikou je v tomto případě fragment Dvořákovy „Novosvětské“, ovšem i v dalších klasických výletech Mägo De Oz sází na příspěvky, které už v metalovém zpracování své zastoupení mají). Proplétání symfoničnosti s lidovou rozverností plně funguje ve většině skladeb první poloviny nového díla Mägo de Oz, za pozornost pak stojí především dravá „Ciudad Esmeralda“, zejména proto, že v ní jednak skvěle vynikne ostrý a řezavý zvuk nahrávky (velká přednost tohoto alba), jednak nabídne jeden z nejchytlavějších nadýchaných refrénů a nakonec i proto, že poměrně standardního Zetu zde zastoupí pěkně nabroušená Patricia Tapia, náladu po vcelku nekompatibilní „Opera Mortiis“ (operní ženský zpěv + piáno) pak hodně zvedne zpočátku křehká, následně velmi energická a chropotem zahuštěná „La Cantiga De Las Brucas“ s chorálově skočným refrénem.
Nutno zdůraznit, že druhá půlka desky skladatelský rukopis nějak výrazně nezmění, ovšem rozprostřít jej na plochu výrazně delší než devadesát minut je prostě vyčerpávající (i proto je určitou záchranou, že pouhý jeden nosič tuhle nálož nepojme). Snaha vstřebat celé album jako jednolitý kus zákonitě vede ke ztrátě posluchačovy pozornosti a nezachrání ji ani využití diskotékových motivů, ani živě skotačivé folkové nástroje (které Mägo de Oz samozřejmě rádi a hojně využívají v rámci celého alba) v nejpovedenější položce druhé části „Y que nunca te falte un "te quiero"“. Finále v podobě téměř dvacetiminutové romantikou, symfoničností a pompou načichlé titulní skladby pak představuje jakýsi souhrn všeho, co se na albu dosud odehrálo, jenže se obávám, že tou dobou už je kdekdo touhle přepestrou náloží přesycen. Snad těm, které oslovuje náboženské téma alba, by mohla tahle deska nabídnout o něco hlubší zážitek, než jen postupně rozmělněné kouzlo tradičního power-folk-metalu s občasným výletem do všemožných stylových zákoutí. Nahrávka, jejíž zpočátku hodně živá energie a záživnost systematicky a pozvolna (nicméně neúprosně) klesá.
|
