Proč to neříct hned na úvod – druhé album kapely Cellar Darling „The Spell“ je velmi zvláštní. Švýcarská trojice v čele s niněristkou a zpěvačkou s nezaměnitelným a podmanivým hlasem Annou Murphy svůj styl oproti silnému debutu „This Is The Sounds“ nijak radikálně nepřekopala. Ale fakt, že koncepční temný příběh o dívce, která se při hledání svého smyslu života zamiluje do smrti, se kterou se však v důsledku kouzla nemůže setkat, plně eliminuje z výrazu kapely drtivou většinu optimistických prvků, je pro celkovou atmosféru novinkového alba určující a čekat tak od druhé desky Cellar Darling nějakou přirozenou návaznost na debut není úplně šťastný nápad.
V podstatě zmizela dřívější vzdušná zasněnost i hravost. Ne, že by tvorba Cellar totálně zhutněla. Byť to v některých momentech tak vypadá, to jen ten temný a pochmurný opar, ve kterém se „The Spell“ odehrává, je daleko sevřenější a ani občasné éterické poletování Annina vokálu atmosféru nijak zásadně neprojasní. Anička si také libuje v neobvyklých vokálních a melodických linkách, čímž se často vyhýbá jednoduché přitažlivost skladeb a v nejsložitějších pasážích to táhne hudbu Cellar Darling do jakési psychedelie či schízy. V kombinaci s určitým utlumením lidových nástrojů a občasným hodně agresivním zvukem kytar (byť ani ty nejsou tím základním elementem, na kterém se tahle náladová muzika nese) chytá „The Spell“ melancholický a občas (zejména v úvodu alba, ale co taky jiného chtít od skladeb s názvy „Pain“ či „Death“] sem tam až pochmurný nádech. Snad jen do titulní „The Spell“ se přes hodně hrubý výraz dostala určitá chytlavost, do „Love“ trocha optimismu a do „Freeze“ atmosférická upomínka na provzdušněnou dramatičnost hitové „Avalanche“. Ale to zjevně není cesta, kterou by Cellar Darling chtěli na rockově alternativním albu „The Spell“ preferovat.
Anna Murphy se svými dvěma parťáky opět kouzlí, o tom není sporu a je ve své progresivně folkové magii velmi osobitá. Přesto to zvážnění, introvertnost, melancholická uzavřenost a jednoznačné nadřazení pocitovosti nad melodičností má za následek to, že dostat se k podstatě kouzel je podstatně složitější záležitost, než tomu bylo na debutu. I proto se část z třinácti položek trochu míjí účinkem. Na minulém albu vládnul život, tady vládne smrt. Jste-li zastánci teorie, že hudba je přitažlivá až tehdy, když je dostatečně nepřístupná a přitom (temně) pocitově rozkošatělá, sáhněte po „The Spell“.
|
