Dá se teorie o tom, že jízda na kole se nezapomíná, aplikovat i na skládání muziky? Tedy, že když jednou napíšete výbornou desku, když se po letech vrátíte na scénu, že vás tahle vlastnost neopustí? Realita nás už x-krát poučila o tom, že v téhle kategorii tato rozhodně poučka neplatí. Ovšem budete-li pátrat po někom, kdo by mohl být výjimkou potvrzující toto pravidlo, poměrně nenápadně, ale o to účinněji se hlásí o slovo američtí power-progresivci Heir Apparent. Ti své nejsilnější chvíle prožili v druhé polovině osmdesátých let s oběma svými alby, aby se krátce po vydání toho druhého rozpadli. V hibernaci zůstali (s drobnou přestávkou na krátké rozlepení očí) až do začátku nového tisíciletí a pak jim dalších osmnáct let trvalo, než se dopracovali ke svému třetímu albu „The View From Below“. Z té sestavy, která měla na svědomí zmiňovaná dvě alba, zůstali v Heir Apparent hned tři muzikanti, přičemž angažování nového křiklouna Willa Shawa (který se narodil pouhé tři měsíce před vydáním debutu Heir Apparent) se ukázalo jako skvělý tah.
Pro nápovědu o tom, ve kterých vodách Heir Apparent hledat, je dobrým vodítkem čtyřúhelník, tvořený vrcholy v podobě kapel Queensryche, Fates Warning, Savatage a staršími Virgin Steele. Od tohoto čtyřlístku Heir Apparent nasáli smysl pro detail, emotivnost, agresivitu, melodiku i přirozenou monumentálnost. Tyto elementy stojí na dvou dominantních pilířích – jedním z nich je rafinovaná kytara Terryho Gorleho, která se prakticky v každé skladbě dostane do popředí ať už v živém a propracovaném sólování nebo tu v hutném, tu v neposedném agresivním riffování. A když si o pozornost neříká Terry, určitě ji na sebe strhne pružný hlas Willyho Shawa, který protahováním svých hlasivek dokáže do každého kousku naprat hromadu vyhrocených pocitů. Nebýt dvou závěrečných položek, v nichž kapela (především díky konstantní náladě) už malinko ztrácí dech, dalo by se jednoznačně konstatovat, že to rozvážné, přemýšlivé a někdy až zdánlivě těžkopádné a hutné tempo je tím výrazem, ve kterém to kapele sluší nejvíc – úvodní nenápadně dramatická a příjemně členitá „Man In The Sky“, či art rockem načichlá a líně se převalující jedovka „Synthetic Lies“ s Olivovsky přibroušeným hlasem (intenzivně hnaným do vyhrocenosti) i bouřlivým kytarovým sólem budiž toho důkazem.
Heir Apparent však působí velmi sebejistě i v nejakčnějším kousku kolekce „Savior“, stejně tak jako v baladické piánovce „Here We Aren`t“. Přitažlivost alba umocňuje i velmi čitelný a přehledný zvuk, který spíš než k nějaké moderně má velmi sympaticky a přirozeně o hodně blíž k době, kdy původní členové Heir Apparent se ještě oháněli bujnou kšticí.
Téměř třicet let od sebe dělí druhé a třetí album Heir Apparent. Je až s podivem, jak pocitově svěže po takhle dlouhé pauze (navíc při vědomí, že dohledat se informace, že by kluci během ní byli kdovíjak hudebně aktivní, je docela sysifovská práce) album „The View Form Below“ zní. Velmi povedený návrat na scénu!
|
