Za rozhodnutím pustit se do psaní tohoto seriálu stály dva zásadní faktory. Zaprvé, co bychom to byli za český metalový web, kdyby se u nás neobjevily všechny desky Arakainu? A zadruhé: s málokterou kapelou je spjato mé dospívání právě jako s Arakainem. Na této legendě jsem v devadesátkách vyrůstal, její hudbou jsem žil a dýchal. Věřím, že to mnoho z vás má úplně stejně. Tohle je pro řadu tuzemských fanoušků hodně osobní záležitost, vše podstatné o svých idolech dávno vědí, a proto není radno jakkoli rozebírat a čechrat vrstvy spojené s hudbou, která je z nostalgického pohledu v podstatě dokonalá. Proto bych hned zpočátku poprosil o shovívavost. Následující seriál bude pouze jedním z pohledů, přičemž v rámci formálních údajů těžko přinese něco nového (vyhnout se jim ale nelze), lehce hodnotný snad může být pro někoho, kdo tvorbu Arakainu nasával v podobné atmosféře a rozpoložení, tedy v období devadesátých let, při mnohých pitkách a akcích, při jalovém, a přece nade vše sladkém dospívání.
Abychom se neutopili v množství napsaného textu, zvolili jsme před klasickým seriálem mapujícím jednotlivá alba kapely tuto předmluvu, která se bude snažit postihnout období od vzniku do vydání debutu „Thrash The Trash“. To lze jen těžko odbýt několika málo řádky, vždyť trvalo plných osm let, během kterých se zásadním způsobem formovala podoba známá z rané metalografie Arakainu, přičemž nešlo o proces jednoduchý, potažmo svobodný. Roku 1982, kdy kapelu zakládá Aleš Brichta (zpěv, a v prvních letech také kytara), Jiří Urban (kytara) a Miroslav Nedvěd (bicí), probíhala v tehdejším Československu etapa známá pod ironickým označením „normalizace“. Její hnusné hnáty sice již neměly takový stisk, jako v letech sedmdesátých (Plastici by mohli vyprávět), pořád ale bylo přítomno špiclování, donášení, výslechy, perzekuce, represe a všudypřítomný strach koordinovaný zvůlí komunistického aparátu. S tím souvisí tzv. přehrávky, které musel každý spolek absolvovat, aby byl vůbec oficiálně akceptován a případně dostal za produkci nějakou tu korunu (většinou to ale stejně v té době bylo jenom pivo a párek). Před komisí zkoušejících bylo nutné předvést praktické i teoretické znalosti netýkající se jenom hudby, přitom se pokusit nenasrat pohlaváry a vtěsnat se do režimem povolených mantinelů.
Autorům Arakainu, tedy v té době hlavně Brichtovi a Urbanovi, se většinou dařilo údolím smrti procházet bez výraznější úhony (i díky kytaristovi Ivanovi Cifrincovi, jenž vypomohl právě u přehrávek), takže jejich spolek mohl aktivně koncertovat. První živé představení kapely, jejíž název vznikl hospodským zkomolením jména Neracain (což byla vodička na filcky), proběhl v klubu Cíl na Praze 10 (rok 1982), kde základní trojici, která spolu již předtím vystupovala ve formaci Apad, doplnil kytarista Rudolf Rožďalovský a basák Olda Maršík. Šlo o show z části komickou, jelikož osazenstvo na sebe navléklo kostýmy, jež se hodily spíše na maškarní bál, nežli k muzice ovlivněné britskou heavymetalovou vlnou. Později už pánové nosili stylovější outfity a přes klasickou éru pruhovaných kalhot přešli k roztrhaným džínům, okovaným pásům apod. Pódiová prezentace byla vždy důležitou součástí vystoupení, včetně světelného parku, lehké choreografické koordinace a samozřejmě zvuku, o nějž se dlouhá léta staral Láďa Čepelák, což byl něco jako neoficiální člen kapely. Arakain se začal dostávat do povědomí posluchačů, kteří po podobné hudbě hladověli (z převzatých kusů se tenkrát největší oblibě těšil cover „Countess Bathory“ od Venom) a playlist čím dál více okupovaly původní skladby, s úspěchem prezentované mj. v „domovském“ stánku Barča.
Tvůrčí páteří Arakainu byli v prvních letech Aleš Brichta a Jiří Urban. Jako správní egoističtí kohouti mezi sebou měli časté spory, oba však nesli jasnou vizi, jakým směrem se s kapelou ubírat. Alešovu drobně cholerickou povahu ale nedávali všichni, což posléze vedlo k nejedné personální výměně. Na začátku první krize nicméně stály důvody jiné. V roce 1984 kdosi napsal udání plné nesmyslů, jelikož ale logika a spravedlnost nebyla na pořadu dne oné doby, dopis našel cíl a znemožnil Arakainu vystupování na plný půl rok. Tuto nedobrovolnou pauzu neakceptoval Rožďalovský, na jehož nástrojovou linii postupně navázali Miloň Šterner, Marek Podskalský, a pak už stabilně Miroslav Mach, vyjma krátké trucpauzy, kterou zavinilo právě Brichtovo nevybíravé vystupování. Aleš měl kupříkladu ve zvyku po koncertě všechny seřvat (nehledě na reálný stav věcí), což jinak klidný Mirek prostě neustál (v daném období Macha nahradil Daniel Krob, jenž stihl nahrát debutovou fošnu). Po Rožďalovském odešel i Maršík, za nějž převzal čtyřstrunku Václav Ježek, resp. Zdeněk Kub, který se vedle Urbana s Machem stal plnohodnotným autorem a stejně jako tito pánové setrval v Arakainu dodnes. O pár let později vzal čáru také Miroslav Nedvěd, jenž naťukl dominový efekt se jmény Karel Jenčík (který vnesl do kapely rytmický řád), Robert Vondrovic (s ním přišla kýžená dvoukopáková agrese), a ještě později Štěpán Smetáček (vzdělání z konzervatoře a tedy odborné poznatky), Marek Žežulka a Lukáš Doksanský, ti se však pohybují mimo časovou osu tohoto dílu.
Vedle komančů byl největším „protivníkem“ kapely chlast, pro který měla většina členů vždy slabost, mašinu se jménem Arakain ale žádné protivenství zastavit nedovedlo. Nejprve vysmívaný metal se v polovině osmdesátek dostal do středu pozornosti, na koncerty chodily stovky a tisíce lidí, popularitu ještě zvedlo angažování Lucie Bílé v letech 1985 až 1987, jejíž talent a vzhled lákal testosteronem napuštěné davy (Bílá i přes pozdější přesun do první mainstreamové ligy na Arakain nikdy nezapomněla, svůj vděk ostatně často dává najevo při hostování na koncertních štacích). Jednoznačný úspěch sklidilo následné přitvrzení a plnohodnotný přechod k thrash metalu. V tomto kroku byly patrné vlivy Metallicy a Slayer (na kvalitě fošny „Reign In Blood“ se vzácně shodli všichni tehdejší členové Arakainu), tuzemští autoři si ale vždy zachovali dostatek osobitosti, která vedle mistrného muzikantství pojmula i bohatý kotel tvůrčí nápaditosti (své samozřejmě sehrály česky psané a hlavně neprimitivní Brichtovy texty). Skvostům jako „Amadeus", „Gladiátor“, „Proč?“, „Poslední valčík“, „Rebel“, „Chorál“, „Zdař bůh“ nebo „Metalománie“ nešlo odolat (abychom jmenovali pouze zlomek tehdejších písní, z nichž později mnohé našly uplatnění na výročních kompilacích i plnohodnotných albech), jiskra byla zažehnuta, motory zaúpěly a metalový kolos započal spanilou jízdu českou hudební historií. Arakain byl první tvrděmetalovou kapelou u nás (soudobé formace Citron a Vitacit prominou, ty ale proti Arakainu vždy působily, jako kdybyste vedle kořalky postavili, ehm, citron a vitacit), osobně si pak dovolím tvrdit, že šlo a dodnes jde o kapelu – v rámci legendárnosti domácí metalové scény - jednoznačně nejvěhlasnější.
|
