Tvrdá rocková muzika a vážná hudba k sobě měly vždy blízko a zvláště v poslední době dochází stále častěji k různým druhům spolupráce mezi těmito zdánlivě odlišnými světy. Kapelník německých veteránů Accept Wolf Hoffmann je už dávno znám svým velmi kladným vztahem k vážné hudbě a tak bylo jen otázku času, kdy tito legendární heavy metalisté spojí své síly se symfonickým orchestrem. K tomu došlo před dvěma lety na monstrózním festivalu ve Wackenu, a protože jim to spolu náramně šlapalo, odhodlala se kapela k odvážnému kroku – odjet se symfonickým tělesem celé turné, které naštěstí neminulo ani Prahu. Jelikož jako místo konání akce bylo oznámeno nuselské Kongresové centrum, bylo zřejmé, že se bude jednat o koncert na sezení, které zrovna moc nemusím, ale v tomto případě jsem musel uznat, že to své opodstatnění má (alespoň, že nebyl vyžadován společenský oblek...).
Přesně ve dvacet hodin se v sále Kongresového centra roztáhla opona a odkrylo se pódium, na kterém již v plné kráse stáli The Orchestra Of Death s dirigentem, čtveřice muzikantů z Accept, klávesák a sólová houslistka Rebekah Rahman. První, co upoutalo oko diváka, byl samotný orchestr, který opravdu dostál svého jména, neboť všichni jeho členové (mistra s taktovkou nevyjímaje) vypadali jako smrtky a smrťáci (oblečení s motivem lidské kostry a obličej namalovaný na bílo). The Orchestra Of Death se svou velikostí řadí spíše k tělesům komorního charakteru, protože má jen osmnáct členů (plus dirigent). Nástrojové zastoupení má převážně smyčcové, jen v zadní řadě bylo k vidění a slyšení pár dechů.
Je potřeba zmínit jednu zásadní věc. Přestože se celé toto turné jede pod hlavičkou Accept, jedná se výhradně o one man show Wolfa Hoffmanna. Tomu odpovídal i charakter celé akce. Holohlavý kytarista na sebe strhával veškerou pozornost diváků již od samotného začátku a zbylých dvacet pět účinkujících mu dělalo víceméně jen křoví. Wolf zkrátka dokázal bavit nejen svým precizním hráčským umem, ale i svými zábavnými grimasami a do toho všeho ještě stíhal neustále hecovat publikum. Set list koncertu byl vesměs postavený na jeho poslední sólovce „Headbangers Symphony“, kdo tedy čekal výhradně pecky od Accept, mohl být trochu zklamán, ale samozřejmě i na ně ve finále došlo. Mark Tornillo se na pódiu objevil až po pěti skladbách, aby zapěl nesmrtelný hit „Princess of the Dawn“, který měl v podání orchestru obrovskou sílu. Což platilo i o dalších skladbách jako například o šlapavé „Shadow Soldiers“, baladě „Kill the Pain“ nebo přídavkové „Teutonic Terror“. Vrchol celého večera pro mě ovšem představovala pecka „Stalingrad“, která díky orchestru a sborovému zpěvu obecenstva vyrostla v naprosto úchvatnou monstrózní symfonii. Kde se naopak symfonici moc nechytali, byla speed metalová nálož „Breaker“ a závěrečná „Balls to the Wall“.
Páteř celého večera ovšem tvořila díla klasiků zabalená do metalového hávu. Slyšet v takovéto úpravě mistrovská díla géniů jako Mozart, Beethoven či Vivaldi byl doslova balzám na uši i na duši. Ze všech odehraných děl bych vyzdvihnul zejména Čajkovského „Labutí jezero“, které účinkující pojali jako duet kytary Wolfa Hoffmana a houslí Rebeky Rahman s doprovodem orchestru. Největší potlesk nepřekvapivě sklidila Smetanova „Vltava“, která samozřejmě na pražském koncertě zaznít musela. Živé provedení některých skladeb se od verzí, které známe z Hoffmannových sólovek, dost lišilo. Pochvalu si zaslouží i zvukaři, protože zvuk byl křišťálově čistý a všechny nástroje krásně čitelné. Snad jedinou výtku ke zvuku jsem měl v Čajkovského „Arabském tanci“, kde příliš hlasité bicí (bubeník Christopher Williams tentokrát nebyl schován za sklem, jak to při podobných akcích bývá) dělaly nepříjemnou ozvěnu a moc nekorespondovaly s jemně a tiše hrajícím orchestrem, což se ovšem v kontextu celého dvouhodinového programu jeví jako bezvýznamná banalita.
Základní část koncertu ukončili Accept hitovkou „Fast as a Shark“, kde si společně s Wolfem Hoffmannem zahrál zdvojené sólo jinak doprovodný kytarista Philip Shouse, jenž na turné tak trochu v tichosti nahradil Uweho Lulise. Poté přišel čas na přídavky. Ty začínala skladba „Shades of Death“, která následně přešla do nejslavnějšího díla norského skladatele Edvarda Griega „Ve sluji krále hor“. Celý večer pak uzavřela dvojice již zmíněných skladeb „Teutonic Terror“ a „Balls to the Wall“.
Návštěvníci pražského Kongresového centra měli možnost vidět skvělý koncert, který mistrně spojil díla vážné hudby s tvrdým rockem, a mohli odcházet domů maximálně spokojeni. Celý večer si viditelně užíval i Wolf Hoffmann, který se po celé dvě hodiny trvání akce spokojeně usmíval. Jestli ovšem i zbylé členy Accept večer bavil a jestli sdílí Wolfovo nadšení pro klasickou hudbu, si opravdu netroufám odhadnout.
|
