Dánští heavy/power metaloví dělníci Iron Fire jsou poměrně nenápadnou součástkou metalového soukolí už téměř celé čtvrtstoletí, byť v prvním roce své existence dlouho laborovali ohledně názvu kapely (až se jim výběr podařilo ustálit na tom nejklišovitějším) a před šesti lety si prožili kratičkou klinickou smrt. Nicméně od okamžiku, kdy se po odchodu rytmické sekce basy ujal frontman Martin Steene a po dvou letech se následně připojil i tlučoun Gunnar Olsen, který po Steenově boku prožil již konec minulého století, si Iron Fire opět hrnou tu svojí káru a stále je příliš nezajímá, co ve světě zrovna frčí. Vždyť oni mají ten svůj melodický heavy power, v jehož tempu už léta propojují chytlavé melodie a nekomplikované riffy s tradičními metalovými klišé.
A takové je i jejich deváté album „Beyond The Void“, které rockovou historii nepřepíše, těžko osloví někoho jiného, než dosavadní fanoušky kapely, byť jsem ochoten věřit tomu, že tuhle kapelu leckterý příznivec žánru ani po těch letech jejího působení na scéně ještě nemusí mít ještě pod kůží. Tenhle status asi nezmění ani „Beyond The Void“, i když na něm parta kolem Martina Steena překládá jeden z nejvyzrálejších počinů svojí kariéry. Tedy, ono je to relativní – Iron Fire jsou z rodu zaměnitelných heavy/power kapel, u kterých, když jich nahrnete deset na hromadu, tak při náhodném výběru můžete zaváhat, o koho se zrovna jedná. Iron Fire nenabízí (a vlastně ani nikdy nenabízeli) nějakou unikátní jedinečnost, která by je zřetelně odlišila od davu. A neděje se tak ani nyní, nicméně letošní kolekce jedenácti skladeb a jednoho intra má po většinu hrací doby švih, nadhled i pár silných nápadů, které courají po docela široké power metalové ploše. Ony nakonec asi budou z hlediska zapamatovatelnosti stát až za docela vlezlou „Bones And Gasoline“, ale vypjaté adrenalinovky „Old Habits Die Hard“ a „Too Hell And Back“ ukazují, že Iron Fire nesmírně svědčí divoké tempo, „Cold Chains Of The North“ deklaruje, že z hudebního optimismu kluci dokáží vytěžit maximum, nesentimentální balada „Judgement Day“ přesvědčí, že hrátky s atmosférou mají Iron Fire v kostech a pochodovka „One More Bullet“ pustí do nálad kapely i slušnou porci dobře zmáknutého syrového rocku.
Nevěřím tomu, že by Iron Fire někdy měli šanci (a tím je myšleno i v minulosti) dostat se na úplné výsluní, přece jen na jedné straně ten archaický metal, kterému se věnují, na piedestal už asi nikoho nevynese a na straně druhé ani v rámci těchto mantinelů Iron Fire nikdy nepatřili k lídrům. Ale za povedené „Beyond The Void“ bych jim to docela přál. Z víc než dvou třetin alba totiž kouká uvolněnost, nadhled i především fakt, že upřímná radost z vlastní tvorby je silnější než nějaké ambice. A tak se vlastně dá inspirovat u závěru recenze k minulému albu Iron Fire, v němž kolega Pagan tvorbu téhle kapely definoval naprosto dokonale – „album, které potěší konzervativní fanoušky řízného heavy-power metalu“. Iron Fire potěšili.
|
