Dost pesimisticky vyznívá název aktuálního alba „End Of All Hopes“ švédských veteránů Axenstar. Obzvlášť, když od víc než deset let starého personálního rozkolu funguje parta kolem zpěváka, kytaristy a klávesáka Magnuse Winterwilda ve velmi kompaktním složení (letošní výměna bubeníka je jedinou změnou v poslední dekádě), takže to vypadá, že by Axenstar mohli mít dostatek klidu a prostoru (zprávy o tom, že začínají kutit novou desku, vypustili už před dvěma lety) na práci. Jak ovšem v praxi může takový klid na práci zafungovat, plně odráží „End Of All Hopes“ – jako by kluky při jeho přípravě nic moc netlačilo dopředu a tak je výsledkem velmi hodné album – melodické, příjemné, v rámci power metalu však docela usedlé a předvídatelné.
Jako by vás Axenstar nalákali na velkolepou oslavu a pak místo ohňostroje vytáhli bublifuk. Jasně, i s ním to může být super zábava, ale stejně kdesi vzadu zahlodá červík, jestli tohle je něco, nad čím stojí za to jásat. Když vám řada nápadů zní sice líbivě, ale přece jen příliš povědomě (s vědomím, že tomuto háčku se dnes v rámci ortodoxního lpění na stylových mantinelech vyhnout nelze, zdůrazňuji výraz „příliš“), když vám hlas principála Winterwilda přijde sice v davu power metalových poměrně rozpoznatelný, ale přesto nepříliš charismatický, když se u většiny písní na desce neubráníte podvědomému pohupování, ale přitom se nemůžete zbavit dojmu, že řadu z nich šlo daleko víc zdramatizovat, vyhrotit či vygradovat, a když ani výživná kytarová sóla a vzájemné kytarové přestřelky coby nejsilnější nosný prvek aktuální formy Axenstar plně nezafungují ve všech nabídnutých položkách, je zjevné, že Axenstar vám nabídnou sice chutnou, ale přece jen jednu z mnoha vypečených housek a svůj stín z nejsilnějšího alba „The Inquisition“ rozhodně nepřekročí.
Přitom v kouscích jako je šlapavě svižná „Honor And Victory“, či optimistická „My Kingdom Come“ se svůdně uvolněnou melodií v sobě nezpochybnitelnou sílu mají, akční „Time Is No Healer“ s důležitými klávesami a určitou výpravností pak popírá předchozí tvrzení o nedostatku dramatičnosti a schopnosti vypointování skladby, čímž se tato položka stává hlavním bodem programu pro možné seznámení se s albem „End Of All Hopes“.
Axenstar potěšili, ale nenadchli. Z jednoho prostého důvodu – na „End Of All Hopes“ se krásně a bezproblémově melodicky sklouznete, ale vzrušení se ne a ne dostavit.
|
