GLASSGATE - The Eighth Colour of Rainbow
Na Slovensku se zformoval další zajímavý power-progmetalový spolek. Původní choutky pětice hudebníků byly stylově čisté, pánové se ale postupně jali bádat v kompozičně náročnějších končinách, přičemž debutové EP zachycuje obě dané polohy. První tři skladby znamenají členitý posluchačský zážitek, s řadou dramaticko/melodických prolnutí. Z orchestrálně hymnického – avšak přece jenom tuctového – startu písně „Age Of The Unknown“ Slováci brzy uhnou k osobitějšímu tvůrčímu rázu, jehož spletité (nikoli přehnaně zašmodrchané) progresivní nitky uvolňuje vzletný vícehlasný refrén. Instrumentální výkony jsou na výši, zpěvák Marek Milo dokáže hezky zaječet, případně sklouznout do lehce nakřáplé polohy (drobné technické nedostatky se jistě časem podaří vyrovnat). Křehké klávesové švitoření skladby „Rose In The Dust“ připomene soundtrack k filmu Amélie z Montmartru (což není nikdy špatně), poctivé preludium se proplete i vnitřkem této rozvážně tažené písně. Blíž k typickému power metalu má titulní kousek, a to zejména díky refrénovému partu, kolem jehož vrcholu se opět vrství pestrá tvůrčí vegetace. Tato strategie je sympatickým důkazem nepodlézavého autorství, které ještě vyžaduje jistější dramaturgické ukotvení (od věci by nebyla ani lepší zvuková produkce), zaděláno je ovšem velmi slibně. Nicméně když v závěru EP zazní song „Army Of Fools“, který je pozůstatkem z nejranější éry kapely, člověk přece jenom trochu zalituje, že se pánové rozhodli odklonit od přímočarého power-speedu. Tak optimistický a hravý kousek se totiž jen tak neslyší, trylkující kytary jsou vyloženou oslavou bytí, vokální melodie stejně tak. Jakékoli naříkání ovšem není na místě. Parta GlassGate naopak za své debutové EP zaslouží uznání a přání úspěchu do let budoucích.
6,5/10
YouTube ukázka - celé EP
GRIMGOTTS - Dragons Of The Ages
Britští piráti opět vypluli na hudební moře, aby fanouškům přichystali nadílku s titulem „Dragons Of The Ages“. A zase se zde potýkáme s jedním a tím samým problémem. Dokud totiž za kormidlem bude stát zpěvák Andy Barton, tak tahle parta nikdy daleko nedopluje. Jeho upištěný hlásek působí jako kotva, kterou nějaký pirát vytáhnul jenom o kousek, pak se na to vybodnul a šel raději na další rumovou rundu. Plavidlo je tedy neustále přibržďováno, bez ohledu na snahu, kterou vyvíjí zbytek posádky. Tato snaha přitom není zanedbatelná, hudba má náležitě oslavný říz, synťáky aktivně malují filmově majestátní motivy a celé představení nepostrádá symfo-powermetalovou lehkost ani hravost. K tomu se konečně podařil zvuk, takže cílový bod ve formě žánrové Havaje je zaměřen celkem přesně. S Andy Bartonem ale loď dopluje maximálně ke druhé zátočině. Jeho zpěv není vyloženě protivný, postrádá však technickou vytříbenost a stylové charisma. Cestu z této ošemetné situace ideálně nastíní vstupy hostující pěnice Julie Zelg, jejíž projev působí jako balzám na duši a hned vše pozvedá o jeden kvalitativní level. Protože si do toho ale Andy nenechal moc kecat (zpívat) a Julii uslyšíme jenom v prvních dvou příspěvcích (a to ještě velmi krátce), nemůže být celkový ortel bůhvíjak pozitivní. Obstojná hudba se slabým aktérem za mikrofonem, to je trvalý a malinko smutný stav této kapely.
5,5/10
YouTube ukázka - Ancient Waters
AT THE DAWN - The Battle To Come
Italové At The Dawn patří mezi uskupení, která se hudebně nikam necpou, nehrají na přímý efekt a počítají s tím, že ještě pořád existují posluchači, jež jsou ochotni albu věnovat více času a postupně objevovat jeho kompoziční tajemství. Netvrdím, že po (dejme tomu) pěti sjetích desky „The Battle To Come“ padnete na kolena, vsadil bych se však, že pro vás bude přitažlivější, nežli po prvním přehrání, které toho věru příliš nenapoví. Navzdory obměně rytmické sekce, jež proběhla před dvěma lety, dominantním tempem Italů zůstává střední kvalt, který umocňuje pocitové slévání úvodních dojmů. Až po chvíli hudba odtajní rafinovanější skladatelské prvky, které powermetalový základ kypří hardrockovými i progresivními črty. Skladby nejsou nijak složitě strukturované, jejich síla tkví ve zmíněné neurputnosti a dobře využitých hudebních motivech, potažmo vokálních linkách, se kterými si zkušeně poradil Stefano de Marco. Italové umí vjet do přímých stylových kolejí („The Forsaken Ones“) či naopak dojmout procítěnou pasáží (vokální mezihra v „The Call“), vždy se ale brzy navrátí k neinvazivnímu a veskrze sympatickému autorskému pojetí. Jistou výjimku představují rámující položky „Brotherhood Of Steel“ a „King Of Blood And Sand“, jejichž nálada nezapře bojovný akcent podpořený vícehlasnými refrény, ve druhé jmenované písni dokonce zaslechneme speedmetalový úsek v sólové části. V pořadí třetí řadovka Italů každopádně lépe funguje jako celek, osamoceně skladby působí trochu jako chudší sirotek, v kontextu nahrávky naopak nabývají na sebevědomí, připraveny bez problémů obstát v širé žánrové konkurenci.
7/10
YouTube ukázka - Cadaver Synod
|
