Rok 1993. Zásadní datum nejen pro Českou republiku, která od 1. ledna začala fungovat jako samostatný stát, ale také pro metalovou hudební scénu. Ta byla přiškrcena stylem grunge, své sehrála také černá deska od Metalliky, případně groove hrátky legendární Pantery. To vše dokonale prověřilo vnitřní odolnost jednotlivých interpretů. Někdo se podvolil rychle, jiný dlouho odolával, nikdo však nemohl dělat, že se ho dané změny netýkají. Celosvětový žánrový posun reflektoval také Arakain, jakkoli je v případě této kapely do transformační rovnice nutné započítat potřebu autorského vývoje, jehož přirozenost nejlépe potvrzuje kvalita samotné hudby.
Obsah desky „Salto Mortale“ působí nenuceně a sebevědomě, jakoby pražští autoři ani v životě nic jiného nehráli. Ústup z technického thrashe, který započal na předešlém zápisu „Black Jack“, zde pokračuje v plynulé formě a výraz kapely se zase o něco víc posouvá k méně komplikovanému „rockovému“ písničkářství. Zásluhu na tom má také první producent v historii Arakainu, kterým se stal Miloš Dodo Doležal, a to v ostravském studiu Citron, s nimž hudebníci po Jandově Propasti rovněž učinili první odlišnou zkušenost. Dodo se kromě – výborného! – soundu podílel na tvorbě aranží a celkově náš kvintet donutil k jinému přístupu. Skladby byly v podstatě hotové již na demo záznamech, což nakonec pomohlo i s nepříjemnou komplikací, kdy si Jirka Urban zlomil prst levé ruky (když se po akci v Hořepníku zkoušel dostat na pokoj). Kytary tak podle předloh nahrál kromě Mirka Macha právě Dodo Doležal (Urban až na úplný závěr přispěl vrstvenou šestistrunkou ve skladbě „Marylin“, se kterou si nikdo jiný neuměl poradit).
Ve zkratce se dá napsat, že komu se tehdy líbilo Dodovo – vpravdě skvělé - album „Dráždivý dotek“, přišel si na své i v případě „Salta Mortale“. Mně osobně sice chvíli trvalo, než jsem se smířil s drastickým úbytkem agrese, posléze jsem ale změně přivykl, přestože jsem si ve svém pubertálně neurotickém rozpuku pořád více užíval rytmicky a kytarově nadupanější vály nahrávky. Logicky tedy vítězil „Ultraparoháč“, přičemž mu do jisté míry – na rozdíl od některých hloubavě uvažujících kolegů – fandím doteď. Tento kousek z dílny Zdeňka Kuba, jenž skladbu také načíná adekvátně přičinlivým baskytarovým motivem, vyniká krom dynamického riffu slokovým soubojem vokálů a bicích, postupným přibrušováním, odhodlaným vícehlasným refrénem nebo Brichtou hezky nasraně a velmi uvěřitelně nadiktovaným textem.
 Album nicméně otvírá Machova „Brána iluzí“, která se při raném zkušebním nástinu tvářila jako outsider, nakonec z ní ale vylezl hitový moment celého díla. Hlavní riff s jižanským groovy odstínem (proti budoucímu ovlivnění Panterou, které přišlo na počátku nultých let, jde ale pořád o slabý odvárek) utnou vyzývavě se pohupující sloky, do nichž zasahují lehce přepouštěné záběry do strun. Druhou slokovou část vyostří šlapavé rytmy, hypnotizující atmosféru písně zdůrazní jakoby do motorkářských dálav vyústěný chorus a poté i precizně nakreslené sólo. „Rám křivejch zrcadel“ odstartují Žežulkovy breaky a svůdně dynamické thrashové záběry, pozornost upevní Brichtovy protahované fráze a líbivě napnutý refrén.
Ten má žánrově blízko k rocku, kterýžto náklon hudebníci ještě prohloubí v polobaladické etudě „Zase spíš v noci sama“. Podobné rozvolněné tóny pro mě ale byly v době vydání desky málo přijatelné, ještě menší pochopení jsem měl pro již plnohodnotnou, avšak ještě více chladnou baladu „Marilyn“, přičemž daný názor s přibývajícími roky v podstatě setrvává.
Urbanův „Kleptoman“ a Machův „Gambler“ tvoří závislácké kombo, které jede na svižné rytmice s vítanými thrashovými šrapnely, první – možná až moc přímočarý – song ukončí nevtipný proslov, druhý, o kousek zábavnější příspěvek (hlavní riff má říz jak čerstvě natočená dvanáctka, výborně vyšlo i trylkující sólo), zase cinkot symbolizující gamblerovo vítězství (ten si ale na moc chechtáků vzhledem ke kratičkému sypání nepřišel). Skladbu „Jen jednou“ lze navzdory názvu slyšet vícekrát, ačkoli já osobně jsem jí nikdy na chuť nepřišel, víc mě baví pěvecko-baskytarová štafeta ve slokách, méně nevýrazný refrén. Titulní položka je postavena na lomozivě přerušovaném riffu a vyřvávaném – avšak opět nijak zvlášť poutavém - refrénu, zvláštní ocenění naopak zaslouží libě jódlující sólo, jež se atraktivním způsobem přelije zpět do hlavního kytarového motivu. Závěr obstará rychlík „Stárnem“ s nadmíru vtahujícím riffem, který protíná melancholické téma jakoby vystřižené ze znělky seriálu „Dobrodružství kriminalistiky“. Přímočarý, avšak zcela funkční refrén pobaví – ostatně jako celý text – obsahem, kdy Brichta zpívá o stárnutí: vsadím se, že dnes by nejen Aleš, ale i všichni zúčastnění považovali svůj tehdejší věk za úžasně a nádherně „mladistvý“.
Vydání čtvrté řadovky Arakainu proběhlo pod záštitou firmy Popron, ke které se Pražáci uchýlili po negativní zkušenosti se Supraphonem a Monitorem a setrvali u ní až do desky „Warning!" (2005). Popron na zlanaření Arakainu rozhodně neprodělal (jako výraz vděku za bobtnající konto dovolilo vedení hudebníkům v prostorách budovy kouřit), ještě více si však tamější bafuňáři mnuli ruce nad spoluprací s Alešem Brichtou, který se začal velmi sebevědomým způsobem soukat z polo-undergroundu do mainstreamu, nejprve díky projektu Zemětřesení, posléze i ve formě sólové dráhy, již nastartoval v roce 1994 veleúspěšným albem „Růže pro Algernon“. Aleš postupně získával čím dál větší popularitu, uvnitř Arakainu to ale dobrotu nedělalo, vztahy tím naopak ochably víc než kdy předtím.
|
