Album „The Strategy Of Chaos“ je dílem instrumentálním. S takovými počiny bývá někdy potíž, hlavní aktér chce často světu ukázat své dovednosti, aniž by přidal cokoli nadrámcového, co by odehnalo brzký nástup klimbání. Italský borec Antonello Giliberto se podobné nástrahy dokázal vyvarovat, když obsah v pořadí třetí sólovky nezadusil samoúčelnou exhibicí, ale naopak dbal na náladotvorné vyznění svých jedenácti nových kompozic. Jejich základem jsou neoklasické trylky, řada přijde na power a speed metal, občas také na epicky odstíněné sborové popěvky (nejde tedy o stoprocentní instrumentální počin) nebo progresivní hru, která nejvýrazněji ovlivnila úvodní dvě položky.
Titulku dokonce startují metalcorové riffy, neoklasické štěbetání na sebe ale nenechá dlouho čekat, v druhé půli pak rytmus přepne na čtvrtý rychlostní stupeň. Závan moderny číhá i v navazující skladbě „Threat And Redemption“ (se závěrečnou variací na Pachelbelovu klasiku „Canon In D“), počínaje písní „Before The Battle“ se však progresivní otěže uvolní a Giliberto najede na melodičtější skladatelskou strategii. Prostor pro temnější "filmovou" dramatizaci si pořád nenechá vzít („The Depths Of My Soul“, „Iron Shadows In The Moon“), dokáže jí ale kontrovat svůdnými baladickými momenty, kterým vévodí tklivý kousek „Forgotten Mists“, a hlavně pocta uměleckému dílu Gabriela Rossettiho, nazvaná „Beata Beatrix The Beautiful Vision“, jež nezapře ovlivnění sentimentální poetikou mistra Tolkkiho. Klasická éra finských Stratovarius se připomene ještě v příspěvku „Wrath Of The Northmen“, tentokrát v tradičním (a vždy působivém) kytarovo-klávesovém duelu.
Italský umělec si se svými skladbami hraje a zpravidla do nich umí vložit alespoň nějakou chytlavou pasáž (která zahání výše zmíněnou spavost), přece jenom ale není takový mistr, aby bez problémů utáhl padesátiminutovou stopáž. Předposlední vál „Secrets Of The Past“ je pocitově tak trochu navíc, jenže když zašvitoří příjemně poklidné vybrnkávání rozlučkové skladby „Alone In The Empty Space“, člověk zase malinko zjihne, mě osobně pak definitivně odzbrojila bonusovka „Odissea Veneziana“, která do powermetalové řeči předělává jeden z klenotů božského tělesa Rondo Veneziano. Antonello Giliberto dokázal - za pomoci dvojice hudebníků z party Metatrone - stvořit album, jenž má potenciál zaujmout nejen tradiční posluchače instrumentálních nahrávek, ale také ty, kteří mívají k podobným počinům mírnou averzi.
|
