Na začátku května, tři roky po vydání úspěšného alba „Jomsviking“, vyšlo již jedenácté studiové album švédské kapely Amon Amarth, zabývající se melodickým death metalem. Deska nese název „Berserker“, a jak už název napovídá, opět se týká severské mytologie. Téma alba se týká bitvy u Stamford Bridge v roce 1066, kde byla vikingská armáda poražena. Podle legendy se po přesunu zbývajících Vikingů, kterým se podařilo z prvního neúspěšného střetu ustoupit, postavil nepříteli na odpor jeden velký člověk oděný v medvědí kůži a ozbrojený sekerou (Berserker), který sám dokázal pobít na čtyřicet protivníků a pozdržet nepřátelskou armádu na tak dlouhou dobu, aby se Vikingové dokázali přeskupit a pokusit se alespoň o nějaký odpor. První klip k písni „Raven`s Flight“, který kapela vypustila ještě před vydáním desky, vypráví právě tento příběh.
Vydání alba se opět ujalo vydavatelství Metal Blade Records, což už samo o sobě slibuje určitou kvalitu. Od edice předchozí desky „Jomsviking“ proběhla v sestavě kapely drobná změna, na místo bubeníka Tobiase Gustafsonna, který v kapele působil od roku 2015, přišel v roce následujícím Jocke Wallgren. Ten před nástupem k Amon Amarth hrál například s kapelami Astrophobos a Valkyrja a na desce dokonale ukázal, co všechno se za bezmála dvacet let na bicí naučil.
Jak je v tvorbě Amon Amarth zvykem, úvodní „Fafner`s Gold“ začíná pomalou předehrou. Ta přechází do klasického melodeath metalu, který příjemně podtrhuje chytlavý a dobře zapamatovatelný refrén, stejně jako u následující „Crack the Sky“. Tento song zase posluchače okouzlí silnými riffy Olavi Mikkonena, mísícími se s neúprosným bušením Wallgrena, jež připomíná údery Thorova kladiva. Za zmínku stojí také skladba „Shield Wall“, při níž se díky rychlému tempu a dobře napsanému textu posluchač dokáže vcítit do agresivní bitvy. U téměř titulní „The Berserker at Stamford Bridge“ trochu zaniká hudba ve zpěvu frontmana Johana Hegga, proto je ze skladby víc cítit samotný death metal a mírně se vytrácí ta melodická část, která je pro kapelu tak typická, což je ve spojení s textem a rytmem, ve kterém se skladba drží, trochu nešťastné. Naproti tomu píseň „Into the Dark“ svým pomalejším tempem a textem o temnotě v duši tvoří asi nejpřístupnější položku desky. Zbytek písní nijak zvlášť nevyčnívá, tvoří velmi kompaktní celek přesně v duchu tradic Amon Amarth.
Album přináší nálož kvalitního švédského melodeath metalu, na který jsme od kapely již přes pětadvacet let zvyklí. Deska v žádné z dvanácti skladeb fanouška neurazí, hudebně se kapela nijak zásadně neposunula, což nemusí být nutně na škodu, když to fanoušky baví. Amon Amarth si našli přesně to, co chtějí dělat, je znát, že je jejich hudba i vikingská tématika hodně baví, proto nemají potřebu na nových deskách zavádět nějaké novinky, nebo snad dokonce experimentovat s jinými žánry metalu.
|
