Když se pustí do sólového alba tak výrazná muzikantská osobnost, jako je Marko Hietala, dá se předpokládat, že taková deska nabídne alespoň trochu jiný pohled na hudební svět, než na jaký je posluchač zvyklý z domovských působišť tohoto nepřehlédnutelného basáka a křiklouna. Ten prostor, který má Marko k dispozici ve svých Tarot, který dostává ve svém nejzářivějším angažmá u Nightwish, i nezanedbatelná role u projektu Raskasta Joulua sice umožňuje dostatečně představit jeho schopnosti, ale pouštět se v třiapadesáti letech do svého prvního sólového s tím, že by mělo být jakkoliv postavené na základu některé z těchto kapel, by asi bylo zbytečné. A Marko ani v nejmenším nezklamal. Nejen netradičně pojatým výrazem a neomezeným stylovým propletencem, ale i jeho perfektním a emocemi nabitým provedením.
Sám Marko charakterizuje album „Mustan Sydämen Rovio“ pojmem prog hard. Stejně tak dobře by se ale daly využít pojmy jako rock, folk a kdovíco ještě, ale stejně by šlo jen o prosté žonglování se slovy nad velmi barevným a osobitým albem. To staví především na vypravěčském Hietalově vokálu, pro který (a to je vlastně jediné pojítko s výše zmíněnými spolky) platí ten tradiční stav – Marko má velmi příjemný civilní a svým způsobem poměrně obyčejný hlas, to ovšem platí jen do okamžiku, než svůj projev přibrousí, zintenzivní a narve ho neskutečnou porcí emocí, pak z něj vytrvale běhá mráz po zádech. Určitou neotřelost nahrávky přináší využití finštiny (byť Marko slibuje i verzi v angličtině), která v příjemných melodiích s lehkou melancholií zní až nečekaně křehce. Velmi nenuceně se na albu proplétá elektrická kytara s akustickou, s piánem, houslemi, Hammondy i špetičkou elektroniky, vrcholem většiny skladeb jsou vyhrocené refrény, které daleko víc než z nějaké přehledné zpěvnosti těží z výrazné dramatičnosti.
To, že při výběru skladby pro klip padl výběr na křehce melancholickou a hudebně v podstatě minimalistickou (tento pojem rozhodně neplatí pro atmosféru) „Isäni Ääni“ svědčí tomu, že album je vskutku niterní záležitostí. Vždyť úvodní podmanivě dramatická „Kiviä“ s monumentálně epickým refrénem a vykřičenými sbory, „Tähti, Hiekka Ja Varjo“ s až diskotékovým úvodem, který zcela rozstřelí kousavý riff a zpěvný refrén, „Mine Olen Tie“, jež z nasládlého piánového úvodu přejde do plíživé výhružnosti, či skočná rockovka „Juoksen Rautatiä“ s náladovým pramínkem ze sedmdesátých mají na první poslech v sobě daleko víc chytlavosti. Ale ta zjevně není tím, na čem by si Marko Hietala zakládal.
Překvapivě může působit informace, že skladby přicházely na svět v poměrně dlouhém období (Marko mluví až o patnácti letech), neboť náladově je deska ohromně soudržná. I to je dalším důkazem pro rezultát, že sólové album Marka Hietaly je pocitově jednou z nejsilnějších nahrávek, na které se kdy tenhle sympaťák podílel.
|
