Kapela se po rekonvalescenci Phila Anselma vydala na turné, zahrála si na Ozzfestu a začala koketovat s myšlenkou na nahrání dalšího alba. Propast mezi členy se ovšem nadále prohlubovala a nepřidal tomu ani problematický frontman, který si odskočil k pár dalším bočním projektům jako Necrophagia, Eibon nebo Viking Crown, přičemž měl stále ještě z minula rozjeté Down nebo Superjoint Ritual. Zbytek kapely tak trochu na truc založil seskupení Rebel Meets Rebel s označením country metal. Rozpad Pantery byl nevyhnutelný.
Jakoby všichni z kapely věděli, že „Reinventing the Steel“ bude poslední deskou. Vždyť písně jako „I´ll Cast a Shadow“, „We´ll Grind That Axe for a Long Time“ nebo „Goddamn Electric“ jsou studnicí sebeuvědomění a nadhledu, kam to Pantera dotáhla, za jakou cenu a kdo je v těch slavných 90. letech formoval. To je případ zejména poslední zmíněné „Goddamn Electric“, ve které se cituje Black Sabbath a Slayer, přičemž právě Kerry King nahrál ve skladbě závěrečné sólo. Velké loučení kapely se však neobešlo bez chyb.
Nenechte se mýlit, Dimebag Darrell opět freneticky cestuje po hmatníku a sype z rukávu hutné a zatěžkané riffy a Phil Anselmo ze sebe chrlí démony, ale na rozlučkovém kousku chybí jedna podstatná věc, která Panteru celé devadesátky definovala: jednoduchost. Spousta skladeb má potenciál a solidní místa, ale obsahuje tolik instrumentálních nápadů, pěveckých vrstev, změn temp a kytarových efektů, že se ztrácí údernost, agresivita a tah na branku. Kdo ví, jestli se za tento přístup k materiálu mohla jistá přemotivovanost a touha každého z členů kapely se naposledy předvést, ale ve výsledku tím deska spíše utrpěla.
Samozřejmě se jedná stále o nadstandard a songy jako „Yesterday Don´t Mean Shit“, „Revolution Is My Name“ nebo „Death Rattle“ jsou vyloženě skvělé a umně kombinují výše popsané. Trochu však v člověku hlodá červíček pochybností, že z písní jako „You´ve Got to Belong to It“ nebo „Goddamn Electric“ by Pantera před 6-7 lety udělala čtyři nabušené skladby o jednom nápadu a se stopáží lehce přes tři minuty. To už jsme však v rovině dohadů, a jestli za to může hudební posun kapely nebo personální záležitosti, je v konečném důsledku docela jedno. „Reinventing the Steel“ má stále ty stejné atributy Pantery, ale jak praví slavné přísloví: „méně je někdy více“.
28. srpna 2001 v Japonsku odehrála Pantera svůj poslední koncert. Následovalo nechvalně známé 11. září, kapela se vrátila domů a Phil Anselmo opět rozjel své projekty. Nová alba vyšly kapele Down a Superjoint Ritual a bratrům Abbottovým došla trpělivost. V roce 2003 se Pantera oficiálně rozpadla a rok na to Vinnie Paul a Dimebag Darrell zakládají novou kapelu s názvem Damageplan. Stalo se však něco, co dodnes rezonuje v metalové komunitě. 8. prosince 2004, těsně po začátku koncertu Damageplan v Columbusu, vytahuje zhrzený fanoušek Nathan Gale zbraň a na pódiu zastřelí Dimebaga Darrella. Ten je na místě mrtev a je pohřben spolu s kytarou od Eddieho Van Halena v rakvi od kapely Kiss. Rita Haney, tehdejší Dimebagova přítelkyně, se nechala slyšet, že pokud na pohřbu uvidí Phila Anselma, tak mu utrhne hlavu.
Slipknot, Korn, Hatebreed, Avenged Sevenfold, Lamb of God a další a další kapely jsou ukázkou toho, že Pantera ovlivnila celou jednu generaci muzikantů. Její definice „groove metalu“ a beraní přístup v celé jedné dekádě, kdy přečkala různé hudební trendy, je dodnes považován za ojedinělý kus v historii novodobých metalových kapel. Kombinace divokých vokálů a agresivních podladěných kytar podpořených živelnými live vystoupeními, je dodnes jeden z receptů na úspěch v moderním metalu. Pantera ho tehdy v 90. letech zachránila, redefinovala a stala se legendou.
|
