Již téměř třicetiletá anabáze amerických svérázů The Lord Weird Slough Feg dospěla do podivného stádia. Kdykoliv se parta kolem Mikea Scalziho pustila do nového alba, vždycky s nimi byla sranda, což dodávalo jejich typicky prapodivným melodiím a ležérnímu výrazu punc jedinečnosti. Jenže na výročním desátém zářezu tenhle aspekt chybí. Navíc se kalifornská čtveřice totálně vyflákla (ano, dá se to nazvat návratem ke kořenům…) na jakékoliv pečlivější zvukové opracování nahrávky, takže novinka „New Organon“ zní – eufemisticky řečeno - ještě podivněji, než obvykle.
Dříve bylo podivínství největší předností The Lord Weird Slough Feg, letos na něj dojíždějí. Jako když se životem poněkud unavený komik snaží udržet při životě pár otřepaných fórů, ale přitom mu už ani kdovíjak nezáleží na tom, aby je dokázal řádně vypointovat (a že to sakra dobře uměl!!!) . The Lord Weird Slough Feg pocitově dospěli do jakéhosi vrcholného stádia metalového punku. Jednodušeji už to asi udělat nejde – The Lord Weird Slough Feg však nikdy nesázeli na nějaké prvoplánové halekačky, takže nyní zní jejich bezelstná specifická melodičnost a aranžérský minimalismus už naprosto neotesaně. A poněvadž tentokrát schází ta úsměvná poťouchlost, tak v kategorii nápadů také dost skromně. Tento pocit nezažene ani kytarová pošťuchovaná (ta humpolácká spolupráce mezi Mikem Scalzim a Angelo Triglanim je až obdivuhodně jednoduchá a vlastně patří k největším tahákům tohoto alba), ani hodně střízlivé bicí a dokonce ani neohrabaný sólový zpěv basáka Adriana Maestase v „Unconny“ – jelikož Adrian ve svých hlasivkách postrádá to Scalziho ukňouraně potrhlé charisma, dosahuje aktuální hudební bezzubost kapely v jeho pěveckém příspěvku vrcholu. Zřejmě v tomto kole klade Mike daleko větší důraz na textová sdělení, do kterých promítá teze ze svých filozofických přednášek a ta hudební omáčka pro něj není až tak zásadní. Přitom to vytrvalé omílání základního motivu v ospalé „The Apology“, či naivní kytarové cvrlikání a totální vokální ležérnost v závěrečné „The Cynic“ deklarují, že se u The Lord Weird Slough Feg zase tak mnoho nezměnilo…
Po dlouhých šestnácti letech se The Lord Weird Slough Feg vrátili ke svému plnému názvu (byť jej nikdy nezatratili, od výborného alba „Atavism“ jej používali ve zkrácené formě Slough Feg). Zároveň s tím jako by se chtěli vrátit nejen ke svým začátkům, ale snad ještě o nějaký ten pátek před ně. Výsledkem je docela silné zklamání.
|
