Byla doba, kdy o všeumělovi Lancovi Kingovi bylo slyšet daleko víc. Ať už šlo chválu na jeho hlasivky z působení u Balance Of Power, Pyramaze, či třeba jejich hostovské využití u Signum Regis (ve vlastních i hostujících položkách by ten seznam mohl být pochopitelně rozsáhlejší), anebo na jeho technické hrátky s masteringem a produkováním nahrávek interpretů nejen z toho pomyslného seznamu, a v neposlední řadě i z jeho šéfování vydavatelské firmě Nightmare Records. Jen toho zpěvu v poslední době trochu ubylo. Jako by to Lance chtěl aspoň trochu dohnat, přichází se svým druhým sólovým albem „ReProgram“, na kterém se pochopitelně v základu drží svého oblíbeného power progresivního stylu, i když nutno zdůraznit, že příznivci zašmodrchanějších cest, technických fines a hudebního rozjímání dostanou podstatně výživnější porci, než fandové vzletných melodických eskapád, byť samozřejmě tyto dva elementy se na desce snoubí v chytré symbióze.
Zejména úvodní dvě skladby, příjemně dramatická a proměnlivá titulka s ocáskem Savatage a jedním z nejvýraznějších refrénů na albu i nejpřístupnější položka aktuálního seznamu „Perfect World“ s až taneční rytmikou, svěží melodií, lehoučkým klávesovým motivem a jiskřivým proplétáním vokálů svádí k dojmu, že nekomplikovaná sjízdnost skladeb je tím bodem, na který Lance aktuálně vsadí.
S vláčnějším tempem rozsáhlé kompozice „A Mind At War“ se tenhle pocit začne poměrně rychle měnit. Bicí Mortena Gadeho Sorensena (Pyramaze, Anubis Gate) přejdou z přímočarosti do hodně technické hry, živá a vzdušná atmosféra zhoustne a vyhrotí se,
sólové vyhrávky ať kláves, či akustické kytary, dostávají dost prostoru a lehká nevtíravá melodie v závěru pomalu připravuje posluchače na to, že téměř celý zbytek alba bude vyžadovat daleko soustředěnější mysl a silnější pozornost. Neposedná uvolněnost v „Stand Your Ground“ a zpěvný refrén sloganovitého „Technology“ ještě vytvoří jakýsi ostrůvek nevázanosti v poměrně hustém přemýšlivém moři (druhá jmenovaná zejména díky lačné sólové kytaře v něm je však namočená až po pás), na zbytku alba už převažuje technická zručnost všech zúčastněných (a že si Lance King umí vybrat dobré spoluhráče) a propletenec neotřele komplikovaných postupů. Což při celkové délce jedné hodiny začíná být v závěru alba poměrně vysilující.
Hloubavá muzika, těžko vstřebatelná na pár poslechů a na jeden zátah. Snad ten přetlak z osmiletého sólového mlčení způsobil, že měl Lance King potřebu sdělit tolik dojmů najednou a díky přemrštěné délce (byť stylově se nejedná o žádného extrémního dlouhána) rozmělnit jejich sílu. Nic to však nemění na tom, že se svým působivým hlasem má tento umělec co sdělit.
|
