Po loňském nadšení ze slovenského třídenního Gothoomu bylo jasné, že jsem na tomto výjimečném festivalu nebyla naposledy a potvrzené kapely mě v další účasti jen ujistily. Letošní ročník oslavil své první kulatiny a tato oslava přinesla nejsilnější sestavu v historii akce. Ke jménům jako Dark Funeral nebo Belphegor přičtěme pohodový počet lidí, malebnou zelenou krajinu pod zříceninou hradu u řeky Hron, nulové ztráty energie z překonávání vzdáleností mezi stanem, pódiem a stánky, poněvadž všechno je blízko, a vyjde nám ten nejlepší festival, na který se fanoušci black a death metalu mohou vydat. Gothoom se koná od čtvrtka do soboty, ale protože cesta vlakem je dlouhá, přijeli jsme stejně jako vloni už ve středu. Stanovací plocha byla o něco více zaplněná, než v tu samou dobu před rokem.
První gothoomácký den je označovaný jako „blackmetalový čtvrtek“, avšak v tomto smyslu úplně čistokrevný line-up toho dne nebyl, což mi alespoň umožnilo zajít si v klidu na oběd. Jubilejní desátý ročník otevřeli vlčáci s velkou fanouškovskou podporou Purnama. Jejich vystoupení doprovázela spousta ohně, který nás v první řadě několikrát donutil ustoupit o krok vzad. Hlavou mi létaly myšlenky, že se toho tito borci vůbec nebojí, jenže plameny nad nimi bohužel přece jen zvítězily – po koncertu musela kapela odjet kvůli popálení jednoho jejich člena do nemocnice. Až na tuto nemilou událost Purnama rozjela festival ve velkolepém stylu. Navíc se před jejich koncertem konaly na pódiu zásnuby. A to nebyla jediná událost tohoto druhu, která se na letošním Gothoomu uskutečnila, neboť se tu odehrála ještě svatba dvou fanoušků, kteří se před rokem potkali právě na tomto místě.
Po Purnamě následovala již zmíněná mimoblacková představení v podání deathových Bloody Obsession, ti byli výborní instrumentálně, a hardcorových Vendetta FM, během nichž se přihnal celkem silný déšť. Voda naštěstí (na rozdíl od loňska) nenarušila program a na postmetalové Rosk bylo již po dešti. Sympatický post metal se dvěma vokalisty, kteří zajišťovali střídání hrubého a jemného hlasu, mi v klidných čistých pasážích připomínal švédské progresivisty In Mourning.
Později odpoledne ovládl Revištské Podzámčí black metal pod velením Sear Bliss, kteří zaujali nevšedním nástrojem – trombónem, jenž zaujímal plnohodnotný post a patřily mu úseky během celého vystoupení.
Ze začátku mě tito Maďaři hodně bavili, jenomže někde v polovině setu jejich skladby jaksi nasládly a na black metal začaly působit příliš podbízivě. V publiku to však vřelo, mou pozornost potom přitahovala jen úžasná hra kytaristy v burzumáckém tričku. Co jsem postrádala u Sear Bliss, dostala jsem od Noctem, kteří se pro mě subjektivně stali headlinerem dne. Tito čtyři hudebníci se vší blackovou parádou mohou na někoho působit příliš zle a nahánět mu strach, mě však dokáží přivádět do stavů štěstí. Vloni jsem je zažila v brněnském klubu, letos na festivalovém pódiu, a to jim dle mého názoru sedí více. Skvělý zvuk a nekompromisní odlidštěný nášup nás v první řadě rozkládaly na kousky. Užívali jsme si každou vteřinu. Peklo jménem Noctem prostě stojí za to. Ve vysoké kvalitě pokračovali i 1914, jejichž image je úzce spojená s první světovou válkou. Tento ukrajinský blackened death metal mě na domácí poslech moc nebere, koncert ale předvedli vynikající. Zpěvák ve válečném mundúru s kvérem v ruce, na němž měl připevněný mikrofon, zamířil i mezi lidi. Úderné a dynamické vystoupení.
O Furii mi bylo řečeno, že jde o pravý norský black metal z Polska, ale spíše to bylo zklamání. Zprvu jsem si říkala, že by jim svědčila tma, ale posléze jsem byla vděčná za to, že se teprve stmívalo, poněvadž v nočních hodinách bych u nich stoprocentně usnula. Nezajímavé, jednotvárné a utahané vystoupení. Jakmile se konečně začalo něco dít, velice rychle to skončilo a opět nastala nuda. Po setmění přišel ten správný čas na největší jméno dne. Dark Funeral jsem viděla před třemi lety na švédském festivalu Metallsvenskan, kde mě zklamali. Přikládala jsem to špatnému zvuku, proto byla nutnost je vidět minimálně ještě jednou. Na legendární Švédy se před pódiem vytvořil zřejmě nejdivočejší kotel za celou dobu festivalu. Místo v první řadě bylo chvílemi celkem o hubu; nejen že jsem se musela bránit na velká jména tradičním nátlakům, ale také jsem schytala pár kopanců do hlavy nebo nepříjemných namáčknutí k zábradlí. Někdy v poslední třetině koncertu se šílenství uklidnilo, a tak jsem si švédskou legendu mohla konečně vychutnávat. Co se zvuku týče, zpočátku nebyl moc dobrý a podobal se tomu ve Švédsku (hlavně kytary bych uvítala hlasitější). Zdálo se mi, že se zvuk někdy v poločase zlepšil (nebo jsem si jen zvykla) a společně s ne už tolik dovádějícím publikem se celá situace zlepšila.
Posledním položkou úvodního dne bylo zvláštní vystoupení ukrajinských KZOHH. Hráli asi jen půl hodiny a nešlo o klasický koncert, ale o hudební doprovod k promítacímu plátnu na téma lidské tyranie a lidského utrpení. Vystoupení proběhlo bez jediného slova, hudebníci měli na sobě plynové masky a vytvořili nesmírně silnou atmosféru. Jedinečný zážitek. R.E.T. ze zdravotních důvodů bohužel nevystoupili.
Druhý festivalový den pro mě byl (stejně jako loni) line-upem nejslabší, což ale vůbec nevadilo. Člověk si aspoň trochu odpočinul, udělal si procházku mimo areál a nabral nové síly vydané během předchozího blackmetalového dne, kterých bude potřeba pro další strhující vystoupení.
Už před desátou pódium okupovali Wayd. Pod jejich alternativním metalem se ukrývala směsice všemožných metalových podžánrů. Nebylo to špatné. Před pódiem se poprvé objevili Teletubbies a kráva. Poté jsem opustila areál s tím, že se jdeme projít po okolí. Do areálu jsem se dostavila až na Depresy, jejichž black/deathové vystoupení hýřilo energií. Od Hate jsem toho příliš nečekala, ale velice mě překvapili. Měla jsem za to, že hrají klasický death metal, ale tito legendární polští lebkomilci krásně koketují s blackem. Neustálé a zatraceně příjemné riffovačky mě nenechaly ani minutu v klidu. Tento vynikající blackened deathový koncert byl velkým potěšením. A to potom kamarádi říkali, že zrovna toto vystoupení bylo kvůli výběru skladeb jejich nejslabší, které od nich zažili. Po skvělých Hate na pódiu zaúřadovala stará švédská škola v podání Vomitory, kteří přitáhli hodně lidí. Po nich se setmělo, a tak nastal čas pro hlavní hvězdu večera, Belphegor.
Kosti, ohně, řádná výzdoba pódia, corpsepainty – Rakušané zkrátka předvedli dobrou show za dobrého osvětlení. Na Egypťany Crescent publikum prořídlo, ačkoliv tu měli celkem dost skalních fanoušků. Mě jejich hudba nezaujala, hlavně nepříjemný byl zpěv a velmi nezajímavé bubnování to taky zrovna nevylepšilo. Vrcholem vystoupení Doomas (kapela pořadatele festivalu) se stala jejich nejnovější skladba. Na závěr proběhlo předání dortu k desátému výročí Gothoomu.
Kolem druhé ranní uzavírala pateční program atmosférická lahůdka Clouds. Na tomto mezinárodním uskupení bylo vidět, že si přítomnosti početného publika váží a neustále mu děkovali. Clouds noc ovládli svou pomalou nádherou, kterou bohužel občas narušili (zřejmě alkoholem posílení) fanoušci, kteří měli zapotřebí kapelu povzbuzovat v tišších místech, kde se to vůbec nehodilo. Na poslední skladbu vystoupil jako host zpěvák z doomových Abigail (ti ukončovali program a celý festival o den později).
|
