The Negative Bias na debutu představili svou vizi, aby na svém druhém počinu předvedli, co dokáží. Prvotina „Lamentation of the Chaos Omega“ vyvrhnutá z náruče těchto rakouských černokněžníků se předloni stihla na poslední chvíli drze přimotat do výběru nejlepších nahrávek roku 2017, a tedy pro příznivce inovativní formy atmosférického blackmetalového chaosu je po debutovém úspěchu takřka povinností potykat si s jejím nástupcem. Při počátečním oťukávání s „Narcissus Rising“ zaujme seznam skladeb, který čítá pouhé dvě položky. Tentokrát se Vídeňané zřejmě vzhlédli v číselné extravaganci, neboť kvůli onomu neobvykle útlému obsahu trvá každá ze skladeb přes dvacet minut.
„Narcissus Rising“ se převážně zakládá na překvapování nepředvídatelným. Častá tempová proměnlivost je pro ni stejně důležitá jako je pro člověka důležitý pitný režim. Skladba „Narcissus Rising“ je rozdělná do několika dějství, přičemž to úvodní je na nepředvídatelno nejchudší, zato ale nabízí nejbohatší prožitky atmosfér typu Schammasch nebo Nightbringer. Byť okolní teplota vzduchu dosahuje nejméně třiceti stupňů, atmosféra válející se v perfektní mizernosti kolem prvního chorálu ala Batushka organismus bez pardonu zmrazí a společně s excelentní melodikou zabezpečí husinu. Vzájemné překrývání a přehazování mezi growlem a klasickým blackovým přednesem, funerální sborové zpěvy a epická mluvená slova ve více formách (zvlášť pozoruhodné je to linoucí se z hrdla zřejmě právě umírajícího) zajišťují neobyčejnou pestrost a slušnou dynamiku. Během celé nahrávky se ocitáme na tišších, ambientními zvuky vytvořených místech, proto zakončení první skladby prostým fade-outem zamrzí.
Nepřeslechnutelnou dominantou druhé skladby je prvotřídní práce na bicí soupravě, bubeník Florian Musil totiž nenechá žádnou z jejích součástek v klidu a během své exhibice předvádí tempa od technicky náročných přes drtivá vichřična až po tempa uvolněná, téměř hopsavá. Přitom kytary se stále drží atmosférického pojetí žánru. Vedle znepokojivě mrazivých strunoher se v „Insomnic Sermons of Narcistic Afterbirth (At the Threshold where Chaos Turns into Salvation)“ nečekaně ukáže i vzletné sólo, jež do chaosu přináší špetku naděje a pořádku.
Díky tišším ambientním chvílím by se obě skladby daly bezbolestně rozdělit do více samostatných položek. Původním záměrem kapely bylo ale vydat EP, a tak se k obrovitánské stopáži nabízí vysvětlení takové, že se do původního konceptu již nechtělo zasahovat. Orientace na nahrávce rozhodně není snadná. Kdo po „Narcissus Rising“ sáhne proto, aby se po čtyřicet minut soustředil na bestiální disharmonickou jízdu chaosem, jež přichází do těžké konfrontace s mrazivou melodikou, bude spokojený.
|
