Italských kapel, majících v názvu slovo „Rhapsody“ začíná být čím dál tím víc. Proto by se na úvod hodila malá rekapitulaci pro ty, kteří důkladně nesledují dění okolo této legendární symfo metalové grupy a v jejích obdobách se už začínají ztrácet. Pokud je vám však situace kolem této skupiny známá, můžete následující odstavec s klidem přeskočit.
Snad každý fanda melodického metalu zaznamenal spolek jménem Rhapsody, který se na konci devadesátých let stal jedním ze zásadních představitelů žánru označovaného jako symfonický power metal. Tato pětice geniálních hudebníků si později přidala do názvu dovětek „of Fire“ a pod touto značkou fungovala (s jednou větší pauzou) až do roku 2011, kdy kapelu opustil skladatel a kytarista Luca Turilli a spolu s ním i basák Patrice Guers, kteří neváhali a hned založili novou formaci s názvem Luca Turilli‘s Rhapsody. Ta vydala jen dvě alba a pak svou činnost ukončila. Zbylí tři muzikanti doplnili uvolněné pozice novými hráči a nadále pokračovali pod jménem Rhapsody of Fire. A to až do roku 2016, kdy kapelu opustili zpěvák Fabio Lione a bubeník Alex Holzwarth. Ti se okamžitě dali dohromady se svými starými kumpány Turillim a Guersem a založili nový projekt pojmenovaný opět Rhapsody. Do party přibrali ještě Dominiquea Leurquina, který v původních Rhapsody (of Fire) dlouhé roky působil jako koncertní kytarista a následně společně vyrazili na speciální výroční turné. To bylo nad očekávání úspěšné a tak se tato sestava rozhodla pro nahrání desky. Pro tyto účely se ovšem kapela opět přejmenovala, tentokrát na Turilli/Lione Rhapsody. Album „Zero Gravity (Rebirth and Evolution)“ je tak pro posluchače přitažlivé už jen samotným faktem, že na něm uslyší hned čtyři z pěti muzikantů (chybí jen klávesák Alex Staropoli, jenž nadále šéfuje Rhapsody of Fire), kteří společně psali historii symfonického power metalu.
Kdo by ovšem čekal, že se znovu sjednocená sestava vrátí do dob své největší slávy, velmi by se mýlil. Pánové jsou dnes hudebně i textově úplně někde jinde. O princeznách, dracích a jednorožcích ze začarované země si můžeme nechat jenom zdát, stejně tak jako o pestrých melodiích a jedinečných harmoniích. Dnešní podoba Rhapsody sází především na perfektní zvuk moderního vyznění a na ještě větší filmovost. Vždyť i samotní muzikanti rádi označují svůj styl jako cinematic nebo Hollywood metal. V podstatě celá nahrávka hudebně navazuje na dvě předešlé desky Luca Turilli‘s Rhapsody. Nechybí samozřejmě pro Rhapsody nepostradatelné bohaté symfonické aranže, jen těch chytlavých melodií se nějak nedostává. Přitom „Zero Gravity (Rebirth and Evolution)“ v zásadě není špatná nahrávka, jen zkrátka nepřináší žádný moment, ze kterého by si člověk takříkajíc sedl na zadek.
To nejzajímavější odkrývá tato kolekce hned v úvodu. Otvírák „Phoenix Rising“ ničím nepřekvapí. Tohle jsou prostě typičtí Rhapsody, jak je dobře známe a máme rádi. Následující „D.N.A. (Demon and Angel)“ s hostující Elize Ryd (Amaranthe) je adeptem na rádiový hit, přestože svým moderním pojetím do struktury klasických skladeb Rhapsody (alespoň takových, jak jsme je znali z dřívějška) moc nezapadá a připomíná spíše Turilliho dávný projekt Dreamquest. Titulní song se velmi povedl. Má zajímavý dramatický nádech, kterému skvěle dopomáhá Fabio afektovaným zpěvem. Následující „Fast Radio Burst“ naopak neskutečně nudí. „Decoding the Multiverse“ je postavena na výborném klavíru, kterého se na celé nahrávce ujal sám mistr Turilli. Přesto, že v sestavě kapely žádný klávesový hráč nepůsobí, neznamená to, že by ubylo pasáží pro bílo černé klapky, ty vždy měly a mají v hudbě Rhapsody své místo. „Origins“ plní funkci jakéhosi intra pro následující pecku „Multidimensional“, která zaujme výraznými refrény, ty tak alespoň kompenzují zcela nezáživné sloky. Italsky zpívaná balada se už pomalu na deskách Rhapsody začíná stávat povinností, zde tuto funkci plní „Amata immortale“. V „I am“ se pánové dostávají až někam do prog metalových vod. Trošku násilně do této skladby zakomponovali parafrázi na queenovský megahit „Bohemian Rhapsody“. Závěrečná "Arcanum (Da Vinci‘s Enigma)" sází na velkolepost, ale to u Rhapsody není nic nového. Podobných skladeb jsme od nich v minulosti slyšeli už několik. Celou nahrávku pak uzavírá bonus track v podobě předělávky balady „Oceano“ původně od Joshe Grobana.
Nově seskupená formace italských symfoniků zahájila svou novou éru deskou, která rozhodně není špatná, ale chybí jí výraznější nápady a silnější melodie. Zkrátka od takových velikánů jako Turilli, Lione, Holzwarth, Guers a Leurquin jsem čekal o něco víc.
|
