Snad s každou další oznámenou plackou se vždy objeví prohlášení, že kapela Slipknot se bude vracet ke kořenům a bude se jednat o brutální a nekompromisní nářez, který se může směle postavit vedle "Iowy". Zkušený posluchač a fanoušek již tuší, že tyto PR kecy bývají často uměle vypouštěny do světa a po prvním poslechu se proklamace objeví jako liché. Částečně je to případ i novinky „We Are Not Your Kind“, ale naštěstí marketingové oddělení nebylo daleko od pravdy.
Ono neustálé se vracení k "Iowě" je tak trochu již etalonem v kuloárech kapely. Kromě skupiny se však vyvíjí i fanoušci, kteří vyrůstali třeba až na hitovkách z desky „All Hope Is Gone“ (to už je vážně přes 10 let?!) a ta nefalšovaná agresivita a brutalita z dob prvních dvou studiovek je nové generaci posluchačů cizí. Přesto právě pro tuto sortu, odkojenou „psychosockou“, novinka rozhodně není.
Po minulé desce „.5: The Gray Chapter“ by člověk snad ani nedoufal, že Slipknot vyrukují s něčím originálním, co má umělecké ambice. Z „We Are Not Your Kind“ má člověk pocit, že se vrátil někam patnáct let zpátky a okusil z kapely zase něco jiného, a přesto tak známého. Návrat ke kořenům je patrný z každé skladby, která v žádném případě nejde posluchačům na ruku, ale naopak záměrně hladí proti srsti, provokuje a zároveň uchovává svojí podstatu. Na první poslech funguje nová deska jako hororový soundtrack. Songy střídají své nálady a téměř každý z nich má jedinečnou atmosféru. V zásadě jedna jediná písnička je skrz naskrz okatě přiznaný singl – „Unsainted“. Vlezlá melodie v refrénu, tvrdší sloky a houpavá mezihra přitom funguje skvěle i naživo. „We Are Not Your Kind“ ovšem má v rukávu daleko zajímavější trumfy.
Co třeba taková „Birth of the Cruel“, která jakoby vypadla z debutového alba? Nebo je libo chytlavá „Spiders“ v 7/8 taktu se zlověstným klavírem, připomínající filmy Johna Carpentera? Slipknot se na novém albu utrhli ze řetězu a servírují spousty experimentů a alternativních řešení. Dlouhá intra a dohry po písních nebo hned tři intermezza („Insert Coin“, „Death Because of Death“ a „What´s Next“) hravě překonává skoro sedmiminutová hypnotická „My Pain“ bez kytar, což už je logicky pro spousty posluchačů docela silná káva. V rámci celé koherentní desky ovšem všechny tyto eskapády dávají smysl, a byť by se zcela jistě dalo někde ubrat či něco vypustit (a místo toho třeba udělat ze singlu „All Out Life“ plnohodnotný track na albu a ne alibisticky bonus), konečně se po letech Slipknot tváří jako kapela, která využívá všechny členy a nástroje (Sid Wilson, Craig Jones), nehledí na trendy, nekalkuluje a tvoří ALBUM fungující od začátku až do konce se svébytnou atmosférou.
„We Are Not Your Kind“ je jako jízda na horské dráze. Kromě již zmíněných experimentů se samozřejmě sází i na osvědčený recept rychlých temp a tvrdých míst. Šlehy jako „Nero Forte“, „Red Flag“, „Orphan“ nebo závěrečná (a jedna z nejlepších věcí na desce) „Solway Firth“ ukazují, že Jay Weinberg za bicí soupravou už dávno nepůsobí jako nováček a vydává ze sebe maximum. To samé platí i o Coreym Taylorovi, který pestrobarevnou novinku ještě umocňuje svým širokým hlasovým fondem a dokáže si jak vyřvat plíce, tak i vládnout jemným vysokým hlasem a jeho projev působí po celou dobu alba jako terapie plná emocí.
Slipknot prodělali rekonvalescenci a již s obměněnou třetinou oproti původnímu kádru dokáží po dvaceti letech mile překvapit, odtrhnout se od mainstreamu, vrátit se částečně ke kořenům a tvořit tu hudbu, která na začátku milénia pobláznila celou jednu metalovou generaci Y se všemi jejími klady i zápory. A to si přiznejme, chce docela koule.
|
