Švédští kovotepci stvořili nový disk, kterým načali druhou desítku tradičních studiových zářezů. Při jeho poslechu je nutné počítat s tím, že se v ovzduší kolem vás drasticky navýší výskyt těžkých kovů. Nejde však o nic životu nebezpečného (takže švédská aktivistka Greta Thunberg může zůstat v klidu), účinek je naopak povzbuzující, zvlášť pokud se řadíte mezi příznivce této letité kapely. Dobrou zprávou je, že ani ostatní nemusí mít z novinky Kladivářů strach, jelikož jde o nahrávku značně zdařilou.
Pánům se totiž povedlo navázat na kvalitativní linii předešlé placky "Built To Last". V žádném případě se nevzdávají nejklišovitějších heavymetalových postupů, na něž jsou také náležitě hrdí, viz. titulka "Dominion", ke které byl stvořen videoklip a jejíž ústřední riffovaná je jen minimálně pozměněnou variací na Acceptovskou "Balls To The Wall" (popřípadě tisíce jiných žánrových songů). Jenže tam, kde ostatní kapely jenom dutě kopírují dávné vzory, dokážou Hammerfall přicházet s osvěžujícími prvky, které zatuhlé archaismy provzdušňují a mnohdy jim dokonce nasazují křídla k opětovnému vzlétnutí.
Zmíněnou titulku takhle "spasí" refrénové linky, následnou "Testify" zdvojené sólo, Manowarovsky rozehranou "One Against The World" pak rovnou obojí. Že to švédským autorům pořád zapaluje, dosvědčí hned úvodní vál "Never Forgive, Never Forget", jehož svižné tempo jakoby chtělo dát vzpomenout na otvírák "The Dragon Lies Bleeding" z debutové desky. Tyto reminisence nejsou ojedinělé, nájezdové vokály balady "Second To One" dokonce kopírují tentýž úsek nesmrtelné písně "Glory To The Brave", v tomto případě však zůstává u pouhých náznaků, neb aktuální pomaláč za tím legendárním zaostává o několik světelných let. Většinou to nicméně autorům skládá jako zamlada...
Jako důkaz si poslužme skladbou "(We Make) Sweden Rock". Tato nostalgicko-rekapitulační věc vítězí velmi chytlavými slokovými linkami, jež jsou posléze korunovány ještě chytlavěji vyklenutým sólem. Při jeho melancholických zlomech se dojetím podlamují kolena, když pak do trylkující Dronjakovy kytary zazní sborové popěvky, je o vrcholu nahrávky rázem rozhodnuto. Parádní hymnická věc a nadmíru důstojná pocta švédské rock-metalové historii. Tím ale dobré momenty nekončí. V následujícím průběhu příjemně překvapí naspídovaný refrén válu "Scars Of a Generation" (sólo rovněž není k zahození), ještě více potěší další celkově zdařilý kvapík "Bloodline" s úžasně procítěnými Cansovými vokály v post-sólové části, a nakonec i rozlučková položka "And Yet I Smile" s nádhernou popově oslazenou refrénovou linií.
Švédové si zaslouží uznání. Podruhé v řadě přišli s albem, které se nezříká nejtradičnějších heavíkových postupů, autoři z toho ale nějakým zázrakem nevycházejí jako neosobití zpátečníci, nýbrž jako vítězové, jejichž skladatelský důvtip zas a znova nalézá cesty k oživení tři až čtyři dekády starých žánrových struktur. Onen zázrak přitom není až tak složité rozkrýt - pointa tkví v silných melodiích. A právě takových je na novince Hammerfall požehnaně.
|
