Srdeční náklonnost se může projevit různými způsoby. Třeba tím, že vám na někom něco vadí, pozitivní stránka věci je ale natolik zásadní, že veškeré nedostatky nakonec hravě přehlédnete. Podobný vztah mám v poslední k době k Freedom Call. Vadí mi nejprvoplánovější prosazování metalových klišé, v čele s titulem a obalem novinky, které jsou prostě strašné. Po chuti mi není ani sluníčkové culení Chrise Baye, pročež v podstatě nemůžu sledovat nové videoklipy kapely. Jenže to vše bledne pod září samotné hudby, jejíž komponování se Němcům v posledních letech prostě neuvěřitelně daří!
Ta kvalita je obrovská a hlavně všeříkající, takže opravdu není nutné snažit se uměle zviditelnit přehlídkou výše zmíněného patetismů, nehledě k tomu, že to nedává smysl ani z pohledu základní logiky. Kdyby aktuální obal zdobil dílo nějaké zapřísáhlé heavymetalové kapely, dalo by se to ještě pochopit, v případě Freedom Call se ale pravidelně nacházíme na nejveselejším hudebním území, kde drsné pózy vyznívají směšně (když už, tak se Němci pocitově mnohem víc blíží metro či homosexuálům), a kdyby byl na coveru místo hrozící pracky umístěn výjev vykvetlé louky se zářícím sluncem v pozadí, realitu by to vystihovalo daleko přesněji.
A teď už konečně k obsahu nové, v pořadí jubilejní desáté desky. Ta nabízí kolekci mimořádně svěžích písní, jež si kvalitou nezadají s nejpovedenějšími hitovkami kapely (aktuální výměna rytmické sekce je proto věcí pouze kosmetickou). Z tónů vyloženě prýští bezbřehý optimismus a pocit, že svět je nejkrásnější místo k životu a nikdy nekončící dovolená. Energie desky je nasycená letní pohodou, všichni se smějí a radují. Tuto atmosféru navíc často doprovází svižná rytmika, jíž se pánové pranic neštítí a svojí novinkou tak nádherně oživují bazální podstatu škatule "melodický power-speed metal". Spíďáren zaslechneme několik, ty nejlepší se nazývají "Spirit Of Daedalus", "Wheel Of Time" a "Ronin".
Tvůrčí hravost se půvabně profiluje v položkách "One Step Into Wonderland" (s přímým textovým návodem na dobrou náladu) nebo "Ace Of The Unicorn", kde si power metal tyká s popem a jako vždy jde o vítanou a zábavnou kooperaci. Obrovskou výhodou díla je rozumná, ani ne třičtvrtěhodinová stopáž, která uteče jako voda nejen díky mnoha svižným pasážím, ale i proto, že se dá v pohodě ustát i několik běžnějších momentů. Ve skladbě "Sail Away" se autoři snaží o malinko zadumanou polohu, což jim nejde od ruky s takovou lehkostí. Největším důkazem budiž titulní song, který ochromuje protivná metalová podbízivost. I v tomto příspěvku ale nakonec dojde na uvolňující gradaci, když už ne textovou, tak alespoň náladovou. Zdá se totiž, že aktuální rozpoložení německých hudebníků nemůže přebít žádná temnota. Freedom Call jsou nejpozitivnější metalovou kapelou současnosti, přičemž v tomto ranku nenacházejí žádnou konkurenci.
|
