Necítíte-li se na black metal ve vší jeho zlosti, ale onomu žánru se úplně nebráníte, potom sáhněte po Belzebubs – nejsladším black metalu široko daleko. V podstatě se jedná o soundtrack k animovaným příběhům postaviček, které vytvořil finský tvůrce komiksů J.P. Ahonen a které si daly za úkol parodovat black metal a dělat si šprťouchlata snad ze všeho, co k němu náleží. Humor a nadsázku si ale ponechává pouze vizuální ztvárnění Belzebubs, neboť se hudební pojetí této fiktivní kapely komiksového původu s fiktivní biografií (ta se píše již od roku 2006 a čítá neexistující album „Quis Novit Daemonis Astus“), vzalo vážně. To potvrzuje skutečnost, že se o mastering nepostaral nikdo jiný než Dan Swanö.
První setkání s hudebním pojetím Belzebubs proběhlo vloni, když nahrávací společnost Century Media zveřejnila animovaný videoklip „Blackened Call“. Kapela vystupuje anonymně pod fiktivními jmény, avšak bystrým uším jistě netrvalo dlouho, aby (hlavně díky typickému zabarvení a také dobré artikulaci) rozpoznaly hlas Niilo Sevänena. A koneckonců rozkvetlé melodie, jež podkresluje výrazná basa, hodně připomínají počernělé Insomnium s klávesami. Nutno říct, že právě ty bývají v black metalu často kritizovány a mnoha příznivci žánru opovrhovány, v případě Belzebubs je však obava zbytečná, poněvadž po estetické stránce nahrávku nikterak nekazí, ba naopak – na „Pantheon of the Nightside Gods" se s nimi naložilo s citem a namísto častého vyplňování jinak prázdných prostorů (jak se u mnohých symfoniků děje pravidelně) tady přidávají na kráse a posilují atmosféru parádně výrazným riffům. Album zpestřují dvě jména; ICS Vortex (Borknagar, ex-Dimmu Borgir) se postaral o čistý vokál v titulní skladbě a ženské doprovodné zpěvy v několika položkách jsou v podání Lindsay Schoolcraft (Cradle of Filth).
Brutálnost a melodie jsou na „Pantheon of the Nightside Gods" naprosto vyvážené a zaručují atraktivní proměnlivost. Od výrazné hitovky „Blackened Call“ dostanete přímé nakopnutí, temná „Nam Gloria Lucifer“ posílá do pekla, zatímco pohádkovější „Dark Mother“ se potýká s epickou košatostí a třeba nebezpečně chytlavá roztomilost „The Werewolf Bride“ s posluchačem pro změnu svůdně koketuje. Akorát je k nepochopení předlouhé orchestrální outro, jež začíná už v titulní skladbě a jeho plocha se táhne přes další dvě položky, což dohromady dělá celkem zbytečných deset minut.
Vedle legendární virtuální metalové kapely Dethklok ze seriálu „Metalocalypse" vzešla z animovaných příběhů další přitažlivá záležitost ve formě finského melodického blackened death metalu se symfonickými prvky, která může perfektně fungovat jako vstupní brána pro začínající posluchače extrémních metalových žánrů. Avšak i zkušeným pardálům mají roztomilé postavičky Hubbath, Obesyx, Sløth a Samaël vedle humoru co nabídnout – a to kvalitní a nadmíru příjemný oddech od zatěžkaných věcí.
|
