Japonští Gyze jsou pro mě kapelou, jejíž autoři se dokáží na jednom albu pohybovat v rozmezí mezi šesti až deseti body. Základem je svébytné pojetí melodeath-poweru, jehož specifikum tvoří náladotvorné harshové vokály (často jenom řvaní) a etnické motivy. Nejchutnější koření však znamenají sólové melodie, které svojí sladkohořkostí berou dech a podlamují kolena. Pokud se nového titulu "Asian Chaos" týká, dobrou zprávou je, že takové momenty nevymizely. O něco horší situace nastává s jejich množstvím...
První polovina alba je jich víceméně prosta, což ale neznamená, že není co poslouchat. Technicky náročné vrstvené úseky prokládají ještě spletitější sóla s častým neoklasickým nádechem, to vše v područí asijského folklóru. Jde o tradičně osobitý zážitek, nikoli však výjimečný. Takový okamžik částečně přichází v položce "Dragon Calling", kde blastbeatovou pumelenici protíná jasně čitelná melodie a břeskné sólové trylky zase podpírají vtahující beglajty. Dokonalost však přichází až ve skladbě číslo šest. Do šlapavě svižných tónů "Camellie" konečně vstoupí osvícený autorský duch, kytarové paraboly (nebo spíš pararadosti) vykouzlí nejsvůdnější možná klenutí a japonská parta zase připomíná, v čem je její největší přednost.
Čarokrásná souhra melancholické chytlavosti pokračuje v navazujícím příspěvku "Japanese Elegy", jehož kladné body malinko strhává skutečnost, že tento song již známe z loňského EP "The Rising Dragon". Z tohoto kraťasu se na nové album dostala rovněž titulní položka s hostujícím Marcem Hudsonem (Dragonforce), ta ale ničím zvláštním nevyniká. "White Territories" už spolehlivě zaujme působivě rozhoupaným refrénem, vál "1945 Hiroshima" sejme skvostným sólovým zlomem, čímž ale výčet pamětihodných momentů končí. Gyze stále patří mezi kapely, které se vyplatí sledovat. Napříště by to ale chtělo více autorských špeků, aby se jednobodový kvalitativní sestup, který dělí předešlé a aktuální album, nestal něčím jako smutnou tradicí.
|
