Přišel kytarista švýcarských hard rockerů Gotthard Leo Leoni na geniální nápad, kterak oživit a připomenout starší tvorbu svého domovského spolku, nebo jde jen o vychytralý obchodní trik? Když v loňském roce přišel s debutovým albem projektu Coreleoni, který měl připomenout rané období Gotthard, odůvodňoval Leo tento krok vcelku sympatickým tvrzením, že spousta starých písní je pro něj důležitá, ale jelikož vznikají skladby nové, kterým je třeba najít v setlistu místo, na ty starší se nedostává. A tak se je rozhodl recyklovat. Tedy, recyklovat. Nový kabát, nový náboj, nové aranže a hlavně výborný Ronnie Romero u mikrofonu. Je nabíledni, že sáhnete-li po ověřených peckách a nahrajete je v sestavě, která k nim buď má od základu blízko (Igor Gianola nahrál s Gotthard jejich první album, Henna Habegger se po boku Leoniho pohybuje již od debutového alba) anebo patří k naprostým špičkám v oboru, tak tahle konstelace musí fungovat. Důkazem toho je, že již devatenáct měsíců od vydání první nahrávky (tehdy ještě zcela otevřeně nazvané „The Greatest Hits – Part I“) přichází Coreleoni s pokračováním.
Jeho princip je v podstatě totožný – devět předělávek skladeb Gotthard, přičemž největší důraz je kladen na album „Dial Hard“, dvě nové skladby a k tomu houslově pojaté výpůjčky intra (Dmitrij Šostakovič) a outra (Nino Rota). Z archivu Gotthard jsou vybrány spolehlivě fungující skladby, obě novinky, „Queen Of Hearts“ i „Don`t Get Me Wrong“ do zpěvně energického konceptu a nálady alba spolehlivě zapadají, tam, kam sáhne Romero (neboť především on je tím, který skladbám dává nový rozměr a fazónu), tam to prostě žije a navíc zvuk velmi příjemně řeže. Pokud si tedy nebudeme kazit pohled na album výše zmíněnými okolnostmi, nelze jinak, než sahat po superlativech.
Jenže…, paradoxní na tom všem je fakt, že Gotthard oznámili, že pracují na novém albu, které by mělo vyjít příští rok, kdy se navíc tahle parta chystá na velké tour po boku britských Magnum. Brát tedy album „II“ jako jakési Leoniho konspirační šachy, maskující případné napětí v sestavě Gotthard, se asi nehodí. Navíc je otázka, jestli kluci trochu nepodkopávají Gotthard nohy, protože následnému srovnávání Gotthard s Coreleoni se asi jen málokdo ubrání a na aktuální „II“ jsou karty rozdány vskutku skvěle. I přes to, že „II“ je parádně šlapající hard rockové album, nabité ohromnou energií, hitovostí, i perfektními výkony, doufám, že se nenajde moc kolegů, kteří tuhle formuli zrevivalování sebe sama a recyklace (byť pochopitelně s přidanou hodnotou) starých písní budou následovat v tak intenzivním rozsahu jako Coreleoni. Proto raději bez hodnocení.
|
