Druhý říjnový pátek bylo v Praze nezvykle rušno. V barech řádili fotbaloví fanoušci, na Žofíně se loučily tisíce lidí s Karlem Gottem a ve smíchovském MeetFactory se vše schylovalo k příjemnému power metalovému mejdanu. Je neuvěřitelné, že i po více než dvaceti letech na scéně popularita německých Freedom Call stále stoupá. Vždyť tahle smečka roky působila především v roli zahřívačů pódia. V poslední době ovšem stále dokazuje, že umí fungovat i jako headliner. Ba co víc, při její minulé pražské zastávce se ukázalo, že klub velikosti Nové Chmelnice je pro Freedom Call kapacitně již nedostačující, proto kvituji rozhodnutí organizátorů vybrat tentokrát prostory o něco většího MeetFactory, které se sice podle všeho vyprodat nepodařilo, ale očividně k tomu moc nescházelo.
V devatenáct hodin, kdy byl avizovaný začátek akce, se v klubu pohybovala jen hrstka lidí, což předpokládám, byl hlavní důvod, proč se start o chvíli odsunul. Dánští Seven Thorns tak nastoupili na pódium až krátce před půl osmou, kdy už se začínal sál pomalu plnit. Pětice muzikantů spustila svůj trošku tuctový power metal, který občas obohatila progresivními prvky. Svou úlohu rozehřívačů publika však zvládla na výbornou a dokázala svou půlhodinku plně využít. Za zmínku stojí i velmi slušný zvuk, který se naštěstí podařilo udržet po celý večer.
Po velmi krátké pauze stáli na pódiu další účinkující – rakouská smečka Visions of Atlantis. V té době bylo v sále už téměř plno a také pořádné vedro. Rakušáci s francouzskou zpěvačkou
Clémentine Delauney do nás pěkně hustili svůj symfonický power metal a během chvíle měli publikum zcela ve svých rukou. Bylo jasně vidět, že část přítomných přišla do MeetFactory vyloženě na ně. Kapelu sice v půlce setu lehce zbrzdily problémy s kytarou, ale i tak zanechala dobrý dojem. Skvělé výkony předváděl služebně nejmladší člen sestavy italský zpěvák Michele Guaitoli. Škoda jen, že nedostal více prostoru.
Kolem tři čtvrtě na deset konečně nastoupili na scénu němečtí rozsévači pozitivní energie. Freedom Call hned na úvod vypálili hitovky „Union of the Strong“ a „Tears of Babylon“. Už při druhé zmíněné se obecenstvo dostalo pořádně do varu. Chris Bay představil sestavu kapely, která se od posledně z poloviny změnila a pokračovalo se v happy metalové párty. Páteř koncertního set listu tvořily songy z nového alba „M.E.T.A.L.“, kterých zaznělo hned pět. Nechyběly samozřejmě největší hity skupiny a došlo i na pár milých překvapení, jako například „Metal Invasion“, kterou pánové v posledních letech živě moc nehráli. Spokojené publikum si s kapelou sborově zapělo „Power & Glory“ a další známé chytlavé popěvky. Snad jen zhovadilost, pro kterou se vžilo pojmenování „Heavy Metal Halleluja“ si mohla německá čtveřice odpustit. Místo ní bych raději slyšel nějakou klasickou baladu, kterých má kapela v repertoáru nespočet. Věčně vysmátý Chris Bay opět dlouze rozprávěl, což ovšem příliš nevadilo, protože tentokrát obměnil zásobu svých vtípků, takže ani jednu z jeho hlášek jsem od něj nikdy dřív neslyšel. Svůj set formace uzavřela skladbou „Metal Is for Everyone“ z minulé desky „Master of Light“. Obecenstvo ovšem nenechalo své miláčky odejít bez přídavků. Prvním z nich byl letitý šlágr „Warriors“ s akusticky pojatým úvodem. Pánové si tentokrát odpustili svůj tisíckrát omílaný vtip s opakovaným koncem skladby, kterým prudili snad posledních deset let. Dalším přídavkem se stala trochu překvapivě píseň „Far Away“ a definitivní tečku obstarala nepostradatelná klasika „Land of Light“, při které skákali snad všichni přítomní. Devadesátiminutový set kvarteta z Norimberku utekl jako voda. Pravda, mohl být o něco delší a mohlo zaznít víc osvědčených hitů, ale to je jen drobná vada na kráse tohoto jinak velmi zdařilého vystoupení a celkově povedeného večera.
playlist: Union of the Strong, Tears of Babylon, Spirit of Daedalus, Sail Away, Metal Invasion, M.E.T.A.L., 111 - The Number of the Angels, Ace of the Unicorn, Freedom Call, Power & Glory, Heavy Metal Halleluja, Metal Is for Everyone, Warriors, Far Away, Land of Light
|
