Fanoušci finského melodického death metalu se konečně dočkali a dostávají odpověď na otázku, co se bude dít po veleúspěšném neortodoxním eposu „Winter’s Gate“. Rovnou na začátek se patří říct, že o jeho pokračování se nejedná, s „Heart Like a Grave“ se v čase spíše budeme vracet. Parta z Joensuu do své rodiny nastálo přijímá Janiho Liimatainena (Cain’s Offering, ex-Sonata Arctica), a tím se rozšiřuje o třetí kytaru a o druhý čistý zpěv. Co Insomnium s novou posilou uklohnili v kotli, v němž hlavní ingrediencí jest melancholie, tentokrát?
Po koncepčním a zcela vybočujícím albu „Winter’s Gate“ se těžko odhadovalo, co očekávat a s prvně uvolněnými kousky „Valediction“, „Heart Like a Grave“ a „Pale Morning Star“ přišly spíše rozpaky. „Valediction“ je instrumentálně slušná (ne-li skvělá) melodeathová věc, jenomže čisté zpěvy k ní nepasují, působí nuceně a jsou protivné. Titulní „Heart Like a Grave“ má být velkolepá balada, ta však postrádá ono „něco“, kvůli čemu se posluchač do metalových balad zamilovává a místo sladkého oddávání se něžnostem je tato položka spíše otravná. Z pilotní trojice si nejlépe vede „Pale Morning Star“. Byť i ta pracuje se silně melancholickou náladou, její vrstvené zběsilé kytary jí pomáhají neplácat se na jednom místě a ženou ji hezky kupředu.
Po roztočení celého kotouče „Heart Like a Grave“ zahajuje novou insomniáckou jízdu opravdu výtečný otvírák „Wail of the North“, na který navazuje „Valediction“. Ve spojení s úvodníkem funguje tento příspěvek o poznání lépe, než tomu je v případě samostatného singlu. Čisté zpěvy jsou tak více zabalené a vnímatelné více jako doplněk. Dále (zřejmě pro svou snadnou zapamatovatelnost) významněji zaujme až dvojice skladeb „Mute is My Sorrow“ s překvapivě mrazivou vsuvkou v závěrečné části a hymnická „Twilight Trails“, která se z ostatního předloženého materiálu vyjímá. Strunohry a klávesy zde pracují na výstavbě řádně husté meloblackové sítě, do níž se chytíte jako moucha do pavučiny a užijete si grandiózní atmosféru, která vás konečně odtáhne pryč z obýváku.
U Insomnium bývají zvykem strhující kytarová představení. Na „Heart Like a Grave“ kytary kdovíjak nezáří. Když vezmeme v úvahu skutečnost, že kapela teď má o jednoho kytaristu navíc, jde o – v porovnání s odzbrojující vrstvenou kytarovou magií na „Winter’s Gate“ – poměrně slabý výkon. Až na pár výjimek jsou riffy těžko zapamatovatelné, posluchače vedou ke ztrátě pozornosti a napříč skladbami se slévají jeden do druhého. Potenciál trojice kytaristů lze zaznamenat až ve vrstvené řezanici v „Pale Morning Star“, do této chvíle přítomnost tří kytar vůbec nepoznáte.
Zatímco tvůrčí schopnost a emoční vypětí na koncepční „Winter’s Gate“ (ta zůstává nejvyšším diskografickým vrcholkem Finů) naprosto excelovaly, osmá deska Insomnium je trochu rozporuplná. V první řadě chce uspokojit tradičního fanouška, a proto nejvíce vsází na zaběhnutý úřad, přitom na inovátorské kousky by chuť měla. Hlavním atributem těchto borců je melancholie, jenomže tentokrát se do ní ponořili přespříliš hluboko a svůj um v ní utopili. To má za následek, že namísto konstantního poslechu nahrávky na její skvělé momenty čekáte.
|
