Tak vida. U druhého alba Nordic Union jsem hlásal, že Erik Mårtensson by mohl při tvorbě nového alba Pretty Maids s tandemem Attkins – Hammer klidně zasednout k jednomu stolu a nějaký ten nápad přihodit, aniž by to příznivcům dánské party znělo jakkoliv nepatřičně. Erik tyhle ingredience má zjevně natolik pod kůží, že jejich využití v rámci domovských Eclipse zní naprosto přirozeně, sebevědomě a chutně. Nicméně to není hlavní důvod toho, že švédští hard rockeři i ve dvacátém roce svojí existence v rámci sedmého alba „Paradigm“ míří znovu velmi vysoko. Tím je fakt, že aktuální elixír dobré nálady, optimistických melodií a pozitivní energie Eclipse opět namíchali s naprostou lehkostí, elegancií a nápaditostí, tedy tak, jak je u nich dobrým zvykem.
Díky tomu je celá jedenáctka skladeb bezchybnou skládankou stadionových refrénů, tanečně lehkonohých melodií, zpěvné hymničnosti i přirozené majestátnosti. A pecky, jako je neposedná, natlakovaná a patřičně ostrá „Viva La Victoria“ s výborným sborovým motivem, razantní a syrovější „Mary Leigh“ s živou rytmikou, či „Blood Wants Want“ s již avizovaným živočišným dopingem od dánských kolegů z hlavy nevyženete. Což ve světle faktu, že vyjmenovaná silná trojice tvoří samotný úvod alba a všechny následující položky (ve velmi podobném, konzistentním a soudržném duchu, který se však ani na okamžik nezadře, ani nezačne unavovat) se drží na stejné kvalitativní hladině, vypovídá mnohé. A to ještě lehce dramatická „Never Gonna Be Like You“, či hymnicky skandovatelná „The Masquerade“ s podmanivým zpěvem (čistý a zlehýnka přibroušený hlas Erika Mårtenssona je jednu z velmi výrazných dominant Eclipse, ovšem stejně tak na výkonu celého kvarteta není třeba hledat nějaké mušky) chytlavost alba ženou do ještě vyšších sfér.
„Paradigm“ je písničková deska, která má ohromnou sílu člověka rozpohybovat. Neobjevuje, neinovuje, ale to není potřeba. Eclipse si prostě jen hrají s tím, co je na melodickém hard rocku nejkrásnější. A jde jim to od ruky s ohromnou lehkostí.
|
